Redakce
Je spousta fanoušků, ale my jsme šílenci
Stojíte v Kolíně pod okny cihlového domu, venku vedro jako v prádelně a vy rozhodně nemáte pocit, že už za pár minut na vás dýchne hokejové Dynamo. Co dýchne, doslova zařve. Stačí ale vyjít do prvního patra, projít vstupními dveřmi, pak ještě jedněmi a najednou nevěříte vlastním očím. Už jste to viděli na pár fotkách, ale až na vlastní oči vás to skutečně ohromí. Vítejte u Romana Karla doma. V království jeho a jeho dvou synů, které je červenobílé. Dynamácké.
Romanu Karlovi je 52 let a Dynamu fandí více než čtyři dekády. Poprvé se na hokej v Pardubicích podíval v deseti letech, když vyrazil na tehdy ještě Teslu se svým dědou. „Bylo to kolem roku 1980. To ještě nebyl internet, seděl jsem doma na topení a poslouchal s Mikrofonem za hokejem, pak do toho začínal teletext… Sledoval jsem to, kde se dalo,“ vzpomíná na své červenobílé začátky.
Pardubice mu uhranuly, přestože v jeho okolí v té době dominovaly jiné hokejové barvy, a to žlutá s červenou. V Chomutově, kde se tehdy ještě nehrála nejvyšší domácí soutěž, totiž sportovní fanoušci fandí většinou Litvínovu. Roman Karel byl tak jednou z výjimek potvrzujících pravidlo.
Jezdit do Pardubic v té době přitom i podle jeho vzpomínek nebylo nic snadného: „Bylo to docela složité, takže jsme na hokej jezdili jenom párkrát za sezonu. Jelikož ale děda také fandil, tak jsme občas vyrazili. Bylo to třeba i jen dvakrát za sezonu, ale už tehdy mě Pardubice chytly. A nikdy jsem nefandil nikomu jinému.“
Sám vlastně neví proč.
„Nedovedu si vysvětlit, proč mně už tehdy Pardubice tak učarovaly, ale asi jak jsem přijel poprvé na pardubický zimní stadion… Když jsem v televizi sledoval Martince, Nováka a Šťastného, to byli moji koně! Když jsem pak byl v Praze v roce 1985 na mistrovství světa, kde dal Jirka Šejba hattrick… To byly všechno momenty, díky kterým se to všechno prohlubovalo,“ myslí si Roman Karel.
Pro něho se stále víc stával pardubický hokej životním stylem. Výsledkem jsou dnes desítky dresů pod stropem pokoje jeho dvacetiletých synů a život, který se točí prakticky jenom kolem hokeje. Všechno ostatní, samozřejmě kromě rodiny, je na druhé koleji.
Sám přitom tuší, kdy nastal rozhodující zlom v tom, že jeho život bude červenobílý: „Bylo to v roce 1984, kdy jsem šel na učení do Vysokého Mýta, kousek od Pardubic. Dělal jsem tehdy nejrůznější věci, abych se dostal na hokej. Ujal jsem se proto i funkce ve Svazu socialistické mládeže s tím, že budeme jezdit na výlety. A jezdilo se jenom do Pardubic na hokej. Svaz platil autobus a my jezdili na každý zápas fandit. Za celou sezonu jsme vynechali snad jediné utkání. Někteří ze mě byli trochu nešťastní, ale autobus jsme vždycky z celého internátu naplnili. Tehdy jsem zažil své nejlepší fanouškovské roky,“ usmívá se při vzpomínkách.
A přidá historku, svou první mistrovskou, kterou v různých formách prožil snad každý hokejový fanoušek. „Hrálo se rozhodující finále v roce 1987 s Jihlavou. Já byl nemocný a nechodil do školy. Naši mě nechtěli na hokej pustit, ale já říkal, že se jedná o páté, rozhodující finále a že není možné, abych na hokej nejel. Máma říkala, že nepojedu, že mě tam někdo uvidí a bude problém. Já namítal: Jak mě může mezi devíti tisíci diváky někdo vidět? Tak jsem jel, procházel hlavním vchodem a hned mě čapnul třídní učitel.“
Celý text naleznete ve 4. čísle Magazínu Dynamo.
Čtvrté číslo magazínu Dynamo seženete v našem oficiálním fanshopu, online ZDE, v knihkupectví Amipa v Přelouči a na novinových stáncích v OC Grand a Hlavním vlakovém nádraží v Pardubicích. Cena jednoho výtisku je 98 korun.