Dodnes mě mrzí, že jsem se nemohl vrátit, vzpomíná Evžen Musil

Evžen Musil byl v rámci Memory programu posledního domácího utkání se Spartou oceněn, jižní tribuna si po letech mohla zařvat: „Evžen Musil!“. A ráda si takto zapěla. Na takové hráče se totiž nezapomíná.

„Mám pořád pěkné vzpomínky,“ říká padesátiletý borec, jenž za Teslu Pardubice, které pomohl vybojovat dva mistrovské tituly v letech 1987 a 1989, odehrál 558 utkání.

Nechybí vám v dnešní době hokej hraný srdcem, že jsou hráči hlavně profesionálové?
„Chybí to tam. Když se dívám na hokej, tak někteří hráči by do toho měli dát více srdíčka. Hokej se jinak než srdcem hrát nedá. Nějakými velkými penězi se to nedá odehrát. To musí být přímo v člověku.“

Mistrovské družstvo Tesly Pardubice ze sezony 1986/1987. Evžen Musil je na fotografii ve druhé řadě odspodu čtvrtý zleva.

Vy jste byl známý efektními oslavami vstřelených gólů – hlavně jste dělal salta. Trénoval jste je?
„To vyšlo z emocí, ani nevím… Nikdy jsem o tom moc nepřemýšlel.“

To se to najednou ve vás vzalo a pak jste to opakoval?
„Tak nějak to bylo. Když se povede nějaký pěkný gól, tak to vyjde z toho.“

Chránič na bradě se mi líbil

Vstřelil jste ve své kariéře gól, na který už nikdy nezapomenete?
„Tak ono těch branek bylo docela dost. Dával jsem hlavně důležité góly, když si vzpomenu, tak v roce 1982 jsem hrál první zápas za národní tým a dal jsem gól Treťjakovi. Ze mě si dělali legraci, že to bylo od modré čáry bekhendem, což byla trochu pravda, ale bylo to tak dva metry za modrou čárou. Třeba v Pardubicích jsem dával vyrovnávací gól na 2:2 v pátém finále s Jihlavou Petru Břízovi.“

Tam jste převzal kotouč a od modré jste ho švihem propálil na lapačku…
„Přesně tak to bylo. On se pak Petr díval, jestli ji nemá děravou.“

Toto video koluje na internetu, viděl jste ho?
„Ano! Pak tam ještě někdo dal video z finské ligy, kde jsem také dělal salto, ale to někdo stáhnul. Ale bylo to tam.“

Pak jste se vyznačoval zvláštním chráničem na bradě…
„To jsem měl jen chvíli, ale mně se to líbilo.“

Takže to nemělo ochranné vlastnosti?
„Já miluji americký fotbal, oni mají takové podobné helmy. Nenosil jsem to jen já, namátkou třeba Petr Rosol nebo Miloš Hrubeš. Já měl helmu CCM, dodnes ji má tatínek. Jenže tehdy měl svaz smlouvu s Jofou a my museli nosit je. Tak jsme to přišroubovali na ni, ale praskalo to. Nebylo to na ně dělané. Jofa měla jinou konstrukci než CCM.“

Zmínil jste zápas za československou reprezentaci. Nemrzí vás, že byl jediný za A tým ČSSR?
„Píše se, že jsem hrál jen jednou, ale ještě jsem pak nastoupil na začátku roku 1983 v Teplicích. Tam jsem dal dva góly a na jeden jsem nahrával.“

Takže na svém kontě máte dva zápasy za národní tým s bilancí tři plus dva?
„Přesně tak!“

Titul se Spartou jsem bral jako satisfakci

Nemrzí vás, že jste nebyl více vytěžovaný?
„Za reprezentační B tým jsem odehrál nějakých padesát šedesát zápasů. V té době jsem ale musel jít na operaci s křečovými žilami. Já jsem se omluvil, a poté mě už nevzali. Já si z toho nyní dělám legraci, říkám, že to bylo tím, že jsem neměl rudou knížku, nebyl jsem členem KSČ. Proto jsem se v národním týmu neudržel.“

Velkých úspěchů jste dosáhl na klubové úrovni, vyhrál jste dva mistrovské tituly s Pardubicemi a jeden se Spartou. Ceníte si některých z nich více?
„Tenkrát byla jiná situace. Já jsem odešel z Pardubic do Landshutu, ale toto angažmá se nepovedlo. Nebylo to však mou vinou. Chtěl jsem se sem vrátit, nechtěli mě však. Tenkrát tu byl předseda klubu František Lupoměský a byla tu taková totalita. Chtěli mě prodat do Brna, kam jsem ale nechtěl. Šel jsem do Sparty, kde jsme udělali titul. Hned druhý den ráno jsem jel do Landshutu zachránit je v lize.“

A povedlo se?
„Naštěstí ano. Odehrál jsem tam asi osm zápasů, Landshut padal z první ligy a Kanaďané jim utekli, protože měli špatně udělané smlouvy. Takže volali na Spartu, Míra Kuneš mě odvezl do Německa, kde jsem měl stále platnou smlouvu. Asi šestnáct bodů jsem udělal za těch osm zápasů. Přijel jsem tam, byli jsme šestí ve skupině o udržení, pak jsme neprohráli jediný zápas vyhráli jsme celou baráž.“

Mistrovské družstvo Tesly Pardubice ze sezony 1988/1989. Evžen Musil je na fotografii ve druhé řadě odspodu čtvrtý zleva.

Dodnes vás mrzí, že jste se nemohl v roce 1989 vrátit do Pardubic a dokončit zde kariéru?
„To víte, že ano! Vyrostl jsem tu, tatínek mě tu vychoval, chtěl jsem tu dohrát. Stalo se, co se stalo. Chtěl jsem pak dokázat, že tenkrát udělali chybu a že na ligu mám. Titul se Spartou byl pro mě ohromnou satisfakcí, navíc se mi povedlo vyhrát kanadské bodování play off. Nejlepším hráčem vyřazovacích bojů vyhlásili Petra Břízu, protože on byl v národním týmu. Mně už tenkrát také bylo třiatřicet roků.“

Pak jste pokračoval angažmá v Kärpätu Oulu…
„Ti tenkrát hráli druhou ligu, byl jsem tam s Vláďou Kamešem. On byl mladík, mně bylo třiatřicet. Mohli jsme tenkrát postoupit do první ligy, ale nepovedlo se to. Finové nechtěli postoupit, protože byla polovina mančaftu nehrála.“

Opravdu?
LTo je vždycky tak. Někteří na první ligu neměli. Jako to říkal pardubický herec Milan Sandhaus: Lepší je hrát druhou ligu na špici než první ligu na chvostu.“

Titul by byl nádherný, Pardubicím věřím!

V hokeji jste činný doteď. Hrajete za Závodní hokejovou Pardubice. Stále vás tedy tato krásná hra baví?
„Hrajeme okres. Můj syn je majitel mančaftu a já jsem hrajícím trenérem.“

A mimochodem vedete kanadské bodování…
„To je pravda. Nyní jedeme třetí sezonu. Máme tam Otu Janeckého juniora, Honzu Martince, synovec Vladimíra. Mám tam kluky, co tady hráli v Pardubicích, ale dál se nedostali. Mám tam kluky z fotbalu, já je učím hrát hokej a docela jim to jde. Dělají velké pokroky! Je to taková sranda!“

Takže chodíte po hokejích na pivko?
„My hrajeme ve všední dny až pozdě večer, okolo osmé večer v Chrudimi, Skutči nebo Hlinsku. Ráno pak musíme vstávat do práce. Ale v sobotu, když hrajeme, tak si sedneme.“

Stíháte při tom všem vytížení sledovat, jak si vede HC Moeller Pardubice?
„To víte, že ano!“

A chodíte se dívat na domácí zápasy?
„Ne, protože mě to nebaví. Já hokej radši hraji! Svrbí mě přitom ruce, radši hraji. V televizi se rád podívám, ale na zimním stadionu ne.“

Kam to podle vás Pardubice letos mohou dotáhnout?
„Fandím jim moc! Titul byl nádherný! Já jim věřím!“