Škola hrou

Co má společného hokej se školou? Na zimáku i v lavici můžete potkat zajímavé lidi. Prostředí vás naučí pracovat poctivě a zodpovědně, a i když to často není jednoduché, něco nového se naučíte. V ideálním případě pak zůstanou jen ty pozitivní vzpomínky.

Stíhat obojí dohromady ale není jednoduchá věc. Český systém vzdělávání se sportem zatím není propojený tolik jako například v Americe nebo Skandinávii. Takže záleží na jednotlivých školách i klubech, jaké vytvoří podmínky.

A nakonec hlavně na jednotlivci, který se rozhodne do takové výzvy jít.

V áčku Dynama jsou čtyři hokejisté, kteří kromě střední školy pokračovali i na univerzitu. A v béčku je jejich počet stejný – ti ještě mají obě kariéry před sebou. Hokej se studiem se rozhodli zkombinovat Karel Nedbal, Tomáš Zeman, Vojtěch Tvrdík a Ondřej Chabada.

„Zatím jsem moc nevěděl, co bych chtěl po gymplu studovat. A klub přišel s tím, že se otevírá nový obor, kde nám dají individuální studijní plán. Tak jsem to šel zkusit,“ říká dvacetiletý Chabada, který má maturitu z pardubického Gymnázia Mozartova.

Zmíněný nový obor na Univerzitě Pardubice se jmenuje Ekonomika a management sportovních organizací. Studenti s „individuálem“ na něm nemusí docházet každý den do výuky, nicméně mají povinnost splnit náhradní úkoly a veškeré zkoušky.

„Je to skvělá příležitost, jak mít připravená zadní vrátka. Kariéra není nekonečná, může dojít i k nějakému zranění a díky tomuto vysokoškolskému vzdělání budou mít hráči možnost zůstat u sportu i v jiné roli,“ komentoval spolupráci navázanou s vysokou školou Ivan Čonka, ředitel Dynama.

Podobná spolupráce klubu existuje i se Sportovním gymnáziem, kde v minulosti studovali třeba Jan Kolář a Daniel Rákos.

Takový Tomáš Dvořák ale musel vzdělání na střední kombinovat ještě s hraním v mládežnické MHL za Karlovy Vary. „Ve škole mi naštěstí vycházeli vstříc, měl jsem individuální plán a různě jsem si domlouval termíny na písemky a zkoušení, abych to vždy dohnal. Tím mi hodně pomohli, takže jsem měl možnost létat i na soutěžní zápasy do Ruska. Když jsem se pak vrátil, vždycky jsem doháněl školu.“

A David Musil, rodák z Calgary, stíhal střední školu během hraní v juniorské WHL ve Vancouveru. „V zámoří je střední škola povinnost. Tam si neberou servítky – když neprocházíte ve škole, nehrajete,“ připomíná. „Podle mě je vzdělání základ pro každého sportovce, je to prostě důležité, jelikož stát se může cokoli a konec kariéry může přijít velmi rychle. Ani mě nenapadlo odříznout školu, navíc rodiče vždycky chtěli, abychom střední dodělali. Pak už se každý může rozhodnout, jakým směrem se vydá a v čem bude pokračovat.“

Jeho brácha Adam se třeba zajímá o svět financí. „Mám plno koníčků a myslím si, že je důležité mimo hokej vypnout a dělat věci, které vás do života obohacují,“ říká. I proto mladší Musil zkusil studium na vysoké škole v byznysovém oboru. „Myslím si ale, že by se člověk měl učit celý život. Není to jen v mládí – pořád můžete poznávat sám sebe, rozvíjet se jako osobnost, chtít se učit nové věci, mít své záliby a dělat to, z čeho máte radost. Každý si může najít něco takového, aby nezakrněl, aby se dál posouval,“ vzkazuje.

Něco na jeho slovech bude… A člověk ani nemusí být profesionální hokejista.

Univerzitní hokej

V Česku třeba nyní zažívá boom Univerzitní liga ledního hokeje (ULLH), v níž i Pardubice mají svůj tým (Riders). Na speciální zápasy do Prahy (8 854), Brna (7 700) a Ostravy (9 000) na podzim přišly plné haly diváků, kteří vytvořili výjimečnou vysokoškolskou atmosféru…

„Takové projekty jsou skvělé. Vím i o tom, že se u mládeže hlídá školní docházka, což je taky dobře. Ale asi je to těžké nastavit tak, aby měl u nás univerzitní sport takovou podporu jako v Americe, kde je to na úplně jiné úrovni. V některých městech tam lidi vysokoškolský hokej baví víc než profesionální týmy. Podmínky mají skvělé, ale co jsem se bavil s kluky ze Švédska a Finska, tak by to určitě šlo i v Evropě. Na severu třeba mají až do patnácti let režim, že si mohou dělat jakýkoli sport, a když jednou nepřijdou na trénink, tak se nic neděje,“ přidává svůj pohled Lukáš Radil.

Hokejista koneckonců může studovat i v zahraničí. Pardubický odchovanec Tomáš Mazura odešel do Spojených států amerických už v šestnácti letech. „Myslím, že i v Česku se dá hokej skloubit se střední školou, třeba když chodíte na sportovní gymnázium. Ale v Americe je vše propojené tak, že mi to navazovalo. Měl jsem čas udělat si všechny věci, co jsem potřeboval, nikam jsem nemusel spěchat, měl jsem čas i na úkoly. Člověk je prostě v takovém režimu, kdy se neustále posouvá. Vždycky jsem chtěl hrát hokej, ale je pro mě hodně důležitá i škola. A když mám možnost dělat na vysoké úrovni obojí, tak je to hrozně fajn.“

Teď hraje Mazura univerzitní NCAA. „Je to trochu míň naplánované, už za vámi nikdo nestojí. Ale všechny hodiny se přizpůsobují okolo hokeje. Trénujeme třeba od 13:00 do 16:00, pak máme ještě školu. Zameškáme ale víc, na střední to bylo opravdu tak udělané, že jsme o nic nepřicházeli. Tady chybíme celkem často. Musíme se tedy postarat sami o sebe. Učitelé to berou dobře – vědí, že se snažíme.“

Existují jasně nastavená pravidla. „Máte určený studijní průměr, a když jste pod ním, tak nemůžete hrát. Dbají na to. Máme hodně kluků se skvělými známkami, i s trochu horšími. Ale musíte splnit podmínky. Komunita univerzity každopádně drží spolu a je to velká zábava, hrát před svými kamarády, se kterými trávíte každý den,“ usmívá se Mazura.

Z NCAA se v budoucnu klidně může probojovat i do české extraligy, třeba jako Patrik Demel v Litvínově, Jáchym Kondelík v Českých Budějovicích a Jakub Sirota v Olomouci. Nebo jako Tomáš Vomáčka v organizaci Dynama.

„Mám hroznou radost, že to vyšlo, stipendium jsem dostal, měl jsem možnost studovat vysokou školu a u toho hrát NCAA,“ říká Vomáčka ke svému studiu v oboru komunikace.

„Je to pořád hrozně daleko, jsem na začátku kariéry, ale když přemýšlím, co bych chtěl pak jednou dělat, bavilo by mě dělat něco na způsob agenta. Diplom se s tím úplně tedy nespojuje, není to podmínka. Teď bych chtěl hlavně hrát hokej a pak se uvidí,“ popisuje brankář pardubického béčka.

Jeho zkušenost se studiem? „Naprosto se mi splnila všechna očekávání, a teď mluvím jak o hokeji a škole, tak o životě mimo led. Je parádní, když jste v komunitě lidí, kteří jsou ve stejném věku, užíváte si prakticky neměnný tým. Jste pak i skvělá parta, kromě tvrdé práce si užijete s lidmi kolem i dost srandy. V tomhle je univerzita specifická – najdete si hodně přátel, kteří vám vydrží na celý život. Nikdy nebudu litovat, že jsem šel touhle cestou.“

Fungování celého systému popisuje Vomáčka do detailu: „Umožní vám studovat a vzdělávat se a zároveň se můžete zlepšovat v jiné oblasti, v mém případě v hokeji. No a vůbec to neznamená, že musíte praštit se sportem, protože je potřeba dřít ve škole. Dostanete šanci se soustředit na oboje a pak třeba vidíte, že vám ten původní koníček jde tak dobře, že byste se jím mohli živit. Když ne? Máte hotovou školu a s diplomem jdete jinou cestou.“

Dynamo v lavici

Studenti z pardubického béčka ale zatím mají hokejovou kariéru jednoznačně na prvním místě. Chance liga je podobně náročná jako extraliga, která je ostatně i cílem všech mladých studentů.

Zmíněný obor na Univerzitě Pardubice studují Ondřej Chabada a Karel Nedbal.

„Náročné je to dost, ale když vám učitelé vyjdou vstříc, tak se to zvládnout dá,“ popisuje student prvního ročníku Chabada. Na hokej chce ovšem mít čistou hlavu. „Já se snažím, aby mi to do hokeje moc nezasahovalo, abych se studiu mohl věnovat ve svém volném čase.“

Trochu složitější to má Vojtěch Tvrdík. „V den zápasu se snažím na školu moc nemyslet, když ale jedeme z venkovního zápasu, tak se většinou učím nebo si pouštím přednášky, na kterých jsem chyběl. Několikrát jsem se musel omluvit z tréninku, protože jsme psali test nebo mi učitelé řekli, že by bylo dobré, abych dorazil.“

Co na to trenéři? „Richard Král mi vždycky vyšel vstříc, bavil jsem se o tom i s Tomášem Jirků – a ten s tím byl taky naprosto v pohodě. Prý kdykoliv budu potřebovat, ať jedu do školy. Takže tohle je super,“ pochvaluje si Tvrdík.

Dvacetiletý obránce studuje Ekonomiku a management na univerzitě v Hradci Králové. „Zatím se to časově dalo zvládat, i když moc volného času mi potom už nezbývá. Ale nestěžuju si, oproti střední škole mě studovat na vysoké baví.“

Zajímá ho totiž ekonomie a základy podnikání. „Jenže na gymplu jsme vše brali jenom okrajově, a tak jsem si řekl, že by bylo fajn se dozvědět něco víc z této oblasti,“ říká Tvrdík.

„Rodiče mě do ničeho netlačí, ale jsou rádi, že studuju, a podporují mě. A co se týče nějaké budoucí práce v oboru, tak tomu nechávám volný průběh.“

Podobně jako Tomáš Zeman, který chodí na Vyšší odbornou školu v Chrudimi, na obor Ekologie a životní prostředí: „Svoje uplatnění upřímně vidím spíš někde jinde. Ale jak se říká: Nikdy neříkej nikdy. Úplně tu možnost nezavrhuju.“

Výhody studia? „Je to kousek od zimáku v Chrudimi i od Pardubic. Taky věřím, že o lidi s tímhle vystudovaným oborem bude v budoucnu větší a větší zájem. A jelikož mi škola umožnila individuální studijní plán, dá se to stíhat úplně v pohodě. Vůbec mi to nezasahuje do hokejového života, můžu mít hokej na prvním místě a podle toho si skládat zkoušky a plnit úkoly.“

Zeman kromě toho i přesně vystihl přemýšlení většiny hokejových studentů: „Rodiče mě ke škole vedli odmalička, věděl jsem, že hokej nebude moje jediná cesta. Po maturitě bylo jasné, že ve studiu někde budu pokračovat…“

Jeden z nejlepších střelců extraligy? Inženýr!

Zatímco o Zemanovi ale kabina dosud ani nevěděla, že je studentem nějaké vysoké školy, o Lukáši Radilovi je hodně známé, že na pardubické univerzitě získal inženýrský titul.

I proto, že o spojení sportu a studia velmi podrobně mluvil pro Bez frází. „Bydleli jsme s Robertem Kousalem na našem prvním soustředění před mistrovstvím světa a od televize jsem od něj občas slyšel, jestli už se na to konečně nechci vybodnout a jít si s ním zahrát PlayStation. Ale ne. Já musel dopsat diplomku,“ začíná Radilovo vyprávění.

„Sednul jsem k tomu po každém dopoledním tréninku, občas i po tom večerním. A Kousy byl přece jen rozumný, nechal mě. Věděl, že mi na tomhle záleží a taky že už to fakt potřebuju dodělat. Na ledě jsem tehdy projížděl varianty založení útoku, u počítače pak ověřoval závislost ziskovosti bank na českém trhu na jejich velikosti za posledních patnáct let,“ svěřil se Radil.

„Bavilo mě to. Bylo to něco konkrétního, něco, co skutečně vypovídalo o realitě. Na mistrovství světa jsem se tehdy nakonec nedostal. Ale na promoci jsem za svoji diplomku dostal cenu rektora.“

Bakalářskou práci přitom dopisoval zrovna během finále 2012, do kterého už kvůli pravidlům soutěže (měl za sebou hostování v baráži v Chomutově) nemohl naskočit.

„Občas si zpětně říkám, že se divím, jak jsem to stíhal. Ale jsem v tomhle takový blázen. Do hokeje jsem vždycky dával všechno, to ani jinak nešlo. A ve škole jsem nikdy neměl takové ambice, spíš jsem se soustředil na hokej. Pak se to začalo lámat na střední škole, a na vysoké škole už jsem obojímu dával sto procent. Vrátilo se mi to tak, že jsem si splnil cíle na obou cestách. Člověk šel prostě na trénink a pak řešil dalších několik problémů ve škole. Musel jsem tam pravidelně chodit, vypracovávat úkoly a po večerech se ještě učit. Na druhou stranu ve dvaceti letech jsem měl energie strašně moc, tak to vždycky nějak šlo,“ usmívá se Radil nyní.

Ve škole si tedy odpočinul od sportovního prostředí, zatímco na ledě nemusel myslet na učení… Sice byl neustále v zápřahu, ale jedno s druhým navzájem fungovalo.

„Abych vystudoval vysokou a u toho nešidil ani sportovní stránku, k tomu mi pomohlo i štěstí. Univerzitu jsem měl doma, nemusel jsem nikam dojíždět, a když nás jako mladé posílali do první ligy, vyšlo to zrovna tak, že Pardubice spolupracovaly s Chrudimí nebo Hradcem Králové, což je za rohem. Jezdit třeba do Prostějova, nezvládal bych to. To je bez debat. Spousta dalších hokejistů třeba ani nedokončí střední školu, protože odcházejí do Kanady. V mém případě, vzhledem k tomu, v jaké fázi byla moje kariéra, se všechno skloubit dalo,“ vzpomíná Radil.

O důležitosti vzdělání mluví opravdu hezky: „Taky jsem díky škole potkal spoustu chytrých lidí, ať už spolužáků, nebo učitelů. Rozšířil jsem si obzory, získal nadhled. Na základce i na střední jsem chodil do třídy se sportovci a až tady jsem poznal někoho z jiného prostředí, kdo se zajímal o úplně jiné věci. Bylo fajn bavit se třeba s těmi, kdo byli vyloženě zažraní do ekonomiky. Vždycky mě zajímalo hokejové dění, bavily mě i jiné sporty, ale rád jsem poznával i jiné oblasti. Nechtěl jsem zůstat zapikaný jen mezi mantinely na hřišti.“

Zatímco dřív si mladí lidé často vystačili s výučním listem nebo odborným středoškolským vzděláním, dnes je nabídka na univerzitách mnohem širší i v technických oborech. A vysokoškolské vzdělání se celkově víc cení.

I proto škole Radil obětoval mnohem víc než ostatní. „Během zkouškového jsem si bral učení i do autobusu na venkovní zápasy, často jsem tam dělal různé práce do školy a prezentace. Jen jsem přišel na to, že nemělo cenu otevírat notebook před zápasem. Tehdy jsem se nemohl pořádně soustředit, bylo potřeba mít hlavu naštelovanou na hokej,“ říká bývalý student ekonomie.

„Cestou zpátky už mi ale naopak pomohlo myšlení přepnout, odreagovat se. Taky jsem se občas nedonutil, prostě to nešlo, většinou ale převážila zodpovědnost. Vědomí, že když už jsem se do té školy pustil, měl bych – a chci – ji dodělat. Zatímco tedy kluci pospávali nebo hráli karty, nad mým místem svítila lampička a já ťukal do klávesnice.“

V podobném režimu ale často fungují i studenti gymnázií v pardubické mládeži. Více zameškaných hodin často učitelé prominou, chybějící písemky nebo úkoly už ne.

Matěj Blümel by mohl vyprávět. „Rodiče mě vždycky vedli k tomu, že škola je na prvním místě, dokonce i před hokejem, což jsem bral někdy těžce. Vždycky jsem to totiž vnímal spíš opačně – nejdřív hokej,“ směje se mladý útočník.

„Každý malý hokejista má sen, že bude hrát extraligu nebo NHL. Já tomu pořád věřil, ale po základní škole jsem nevěděl, co bych chtěl jít studovat. Tak jsem si vybral gympl, který je nejlepší přípravou pro vysokou školu,“ vzpomíná Blümel, odchovanec Dynama i Gymnázia Mozartova.

„Když byl ranní trénink, tak jsme vstávali v 5:00, protože od 6:15 už jsme byli na ledě. Trénink skončil v 7:30, převlékli jsme se a šli rovnou do školy. Výuku jsme měli třeba až do tří a po obědě nám zbyl čas tak akorát na cestu na zimák, kde jsme měli posilovnu a další led,“ připomíná studentský režim.

Odpolední fází to navíc nekončilo. „Většinou jsem se pak dostával domů kolem osmé večer a šel jsem se učit na další den. U sešitů jsem seděl třeba až do jedenácti.“

Učitelé sice Matějovi vycházeli vstříc s termíny a pomáhali mu pochopit učivo, lehčí písemky mu ale dávat nemohli. Třeba se čtenářskými deníky tak staršímu bráchovi pomáhala i sestra. Zápasy dorosteneckých a juniorských soutěží se navíc hrají i v týdnu, a Blümel tak poměrně často odcházel z výuky přímo na sraz autobusu, nemluvě o reprezentačních srazech, kvůli kterým chyběl v lavici v součtu celé týdny.

Nakonec to ale dotáhl až k bakalářskému titulu z vysoké školy Ambis. Zejména díky pomoci rodiny, učitelů a kamarádů.

„Jsem rodičům moc vděčný, udělali toho pro mě hrozně moc. Snažím se jim to co nejvíce splácet. Hrát profesionálně hokej a k tomu ještě studovat je popravdě hodně náročné. Ale titul z vysoké školy jsem chtěl mít hlavně kvůli sobě,“ dodává útočník, který si zahrál na dvou mistrovstvích světa a nyní bojuje o místo v NHL v Texasu.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Matej Blümel (@blumel_matej)

Co se týče práce na ledě i mimo něj, Blümel se v uplynulých letech hodně inspiroval od Patrika Poulíčka. Také on studoval vysokou školu, až k diplomu se ale nedostal.

„No nevím, jestli se moje působení na vysoké škole dá popsat jako studování,“ usmívá se Poulíček a pouští se do vyprávění: „Rodiče mě od mala tlačili oběma směry, tedy abych nemyslel jenom na hokej, ale byl poctivý i ve škole. Chtěli, abych po střední pokračoval dál na vysokou, ale já už jsem to tolik neměl v hlavě a spíš jsem si vybral pohodlnější cestu. Chemicko-technologická fakulta, blízko domova…

Ale s hokejem jsem to moc nestíhal, nebyl jsem úplně pilný student, takže bych to musel dohánět po nocích. Taky jsem se často bál toho, co na mě učitelé vytáhnou za vzorečky a za počítání. Celou neděli a pondělí jsem se stresoval kvůli tomu, že v úterý máme laboratoře,“ přiznává Poulíček, který se účastnil i několika hokejových univerzitních derby proti hradecké univerzitě nebo akademických mistrovství ČR.

Kromě toho si v roce 2013 zahrál hokej i na univerziádě, tedy olympiádě univerzitního sportu, kde v onom roce slavily zlato například Martina Sáblíková nebo Eva Samková.

„Studiem jsem nakonec jen tak proklouzal. Počkal jsem, až ten problém vyhnije, a dokončil jsem prvák. Posbíral jsem pár kreditů, abych prolezl do druhého ročníku, a po zimním semestru už jsem do letního nepokračoval, protože jsem nedodělal potřebný počet předmětů. Takhle to vyšumělo a už jsem se spíš naplno věnoval hokeji,“ vzpomíná pardubický útočník.

I tak to může dopadnout. Třeba Filip Zadina v Česku sotva stihl dokončit střední školu, protože ještě před draftem odešel do zámoří a maturitu tak skládal později.

Takový Tomáš Vondráček ale vysokou školu zvládl úspěšně, jak ostatně zmiňuje i v rozhovoru v tomto čísle.

I pro studium totiž platí stejné zákony jako na ledě.

„Talent je samozřejmě důležitý, ale tvoří tak dvacet procent úspěchu. Zbylých osmdesát procent je tvrdá práce, píle, touha a vůle jít si za tím, snaha být každým dnem lepší,“ uzavírá Matěj Blümel.

Dynamo myslí na budoucnost svých hráčů i celé organizace, proto spolupracuje se vzdělávacími institucemi na všech úrovních. Dynamo je současnost, i budoucnost! Přijďte se přesvědčit na Dynamický den. Už v úterý 27. února v rámci utkání s Karlovými Vary, vstupenky jsou v prodeji ONLINE ZDE.