07.06.2020
Redakce

Nejlepší rok pro nás všechny, říká Aleš Hemský o titulu v roce 2005

Letos v květnu ohlásil konec kariéry jeden z nejtalentovanějších českých hokejistů. Aleš Hemský se dva roky zkoušel vrátit do profesionálního hokeje, trable s otřesem mozku mu však comeback překazily. V rozhovoru pro klubový web Dynama vzpomíná pardubická legenda na největší úspěchy své kariéry, mluví o svém zdravotním i psychickém stavu, a popisuje, jak mu chybí hokej.

Poté, co Aleš Hemský oznámil definitivní konec kariéry, strhnul se kolem něj mediální poprask. Šestatřicetiletý útočník přitom pozornost médií nikdy moc nevyhledával, soustředil se spíše na své výkony na ledě. V Pardubicích v roce 2005 slavil extraligový titul. „Ten tým měl všechno, co by správné mužstvo mělo mít,“ myslí si Aleš Hemský. Řeč přišla i na jeho působení v NHL, kanadský hokejový fanatismus i na život v Dallasu, kde se oblíbenec pardubických fanoušků usadil.

Začneme na úvod obtížnou otázkou. Jak se nyní cítíte?

Teď už dobře. Za poslední půlrok jsem se konečně dostal z otřesu mozku a dalších problémů, které jsem měl. Otřes mozku byl opravdu na dlouho, trvalo to dva roky, než jsem se dal do pořádku. Nyní si ale nemůžu stěžovat, cítím se zdravý.

Jak probíhá léčba po otřesu mozku?

V Montrealu jsem téměř celou sezonu nehrál, chodil jsem ke specialistům, kteří mi hodně pomohli. Zjistili, jaká je příčina a doporučili, co bych měl dělat. Plnil jsem jejich pokyny a fungovalo to. Pak ale sezona skončila, vrátil jsem se do Dallasu, byl jsem i v Česku. Myslel jsem, že už to bude dobré, trénoval jsem, vyhlížel návrat. Jenže po sezoně se mi narodilo první dítě a já si s ním ani nedokázal hrát. Najednou jsem zjistil, že jsem na tom špatně, nevěděl jsem co dělat. Zavolal jsem NHLPA (hráčská asociace NHL), v Montrealu mi pomohli, našli odbornou pomoc. Otřes mozku je opravdu zrádná věc.

Pro hokejistu je to snad nejhorší druh zranění…

Člověk si myslí, že je v pořádku, jenže pak přijdou další problémy. K tomu i nejistota, jestli budu hrát, nebo ne. Trvalo mi to opravdu dlouho, bylo to nahoru a dolů. Chvílemi jsem byl v pohodě, ale byly i stavy, kdy jsem nefungoval vůbec. Je těžké to někomu vysvětlit… Kromě specialistů mi nejvíce pomohla rodina a kamarádi v Česku. Postupně jsem si uvědomil, že hokej nejde hrát do nekonečna. Když jsem zjistil, že si nedokážu hrát s vlastními dětmi, protože jsem se zničehonic rozbrečel a sesypal, musel jsem s tím začít něco dělat. I kvůli dětem. V téhle době už jde také o ně.

Chybí vám hokej hodně?

Chyběl mi moc. Pořád jsem se chtěl vrátit a věděl jsem, že bych měl kde hrát. Chtěl jsem si závěr kariéry užít a nekončit tak, jak jsem skončil. Zkrátka to bohužel nešlo.

Konec kariéry jste ale oznámil až nyní.

Když je na tom člověk špatně, tak se mu o tom nechce vůbec mluvit. Ani s rodinou, ani s kamarády, prostě se uzavře sám do sebe. To je asi nejhorší, co jde. Pak se často dějí špatné věci, někdo to psychicky nezvládne. Když jsem o tom začal trochu víc mluvit, tak jsem se cítil o hodně lépe. Opravdu to pomáhá. O hokeji jsem se však nechtěl bavit s nikým, vyhýbal jsem se tomu. Novináři mi volali, všechny jsem je odmítal, že na to nejsem připravený. Čekal jsem, a nakonec se z toho nějak dostal, konečně o tom začal mluvit. Není to jednoduché.

V Dallasu jste strávil tři sezony, nyní tam i bydlíte?

Narodily se nám tu dvě děti, líbilo se mi tady. Byl jsem pak ještě v Montrealu, manželka zůstala v Dallasu, protože byla těhotná. Našli jsme si zde spoustu kamarádů, potkávám se s bývalými spoluhráči. Do Česka jsem ale létal každé léto. Teď je to trochu jiné, můžeme tam, kdy chceme. Plánoval jsem, že na začátku léta dorazím, ale samozřejmě nikdo nepočítal se současnou situací. Přiletíme asi v srpnu, pokud se nic nepokazí.

Letos to bylo 15 let od titulu s Pardubicemi během výlukové sezony 2004/2005. Připomínal jste si to nějak?

Bylo mi 21 let, měl jsem v Edmontonu začít třetí rok. Kvůli výluce jsem ale nastoupil za Pardubice, kde jsem vyrostl. O ničem jiném jsme ani nepřemýšleli. Bylo to super, v podstatě nejlepší rok pro nás všechny, co jsme v tom týmu hráli. Samozřejmě, kdykoli se něco vyhraje, tak je to paráda. My jsme ovšem měli i skvělý mančaft. Sice nám nevyšel začátek, ale všichni ti kluci byli skvělí. Později znovu vyhrávali, byli v reprezentacích. Myslím, že jsme si to užili, někdy až moc (usmívá se). Ten tým měl všechno, co by správné mužstvo mělo mít. Ohromně jsme si rozuměli a bylo jedno jestli někdo hraje pět, deset nebo dvacet minut. Užívali jsme si celý rok, byla to bomba.

Po českém titulu v roce 2005 jste měl v NHL životní sezonu, 82 zápasů, 77 bodů. V play-off jste s Oilers došli až do finále. Jak na to vzpomínáte?

Nezapomenutelné bylo i mistrovství světa ve Vídni, kde byl také úžasný tým. Tyhle úspěchy mi hodně pomohly, když jsem se vracel za moře. Věděl jsem, že na to mám. Věřil jsem si. Rok 2006 v Edmontonu byl podobný jako v Pardubicích. Přišli Chris Pronger s Michaelem Pecou, Sergej Samsonov, Jaroslav Špaček, v bráně chytal Dwayne Roloson. Měli jsme výborný tým. Znovu byl špatný začátek, než jsme si na sebe zvykli. Pak se to otočilo. Užívali jsme si to úplně stejně jako před rokem v Pardubicích. Rozuměli jsme si, chodili na večeře. Ten tým hrál pro sebe, bavili jsme se hokejem. Nakonec jsme došli do finále, kde jsme bohužel prohráli v sedmém zápase. Ale ty dva roky byly neuvěřitelné.

Na ledě jste vždy působil uvolněným dojmem, jako kdyby vás nedokázalo nic rozházet. Bylo tomu skutečně tak, nebo jste před důležitými zápasy zažíval trému a nervozitu?

Myslím si, že každý zažívá trému. Kdo říká, že ne, nemluví pravdu. Pro mě byly nepříjemné ty věci okolo, například rozhovory s novináři. Zkrátka všechno, co jsme museli dělat, a nebyli na to zvyklí, protože jsme v tom nevyrůstali. Když jsme byli malí, hráli jsme jenom hokej. Člověk je samozřejmě nervózní, když ale vstoupím na led, můžu tam být svůj, takový, jaký chci. A tlak jsem si nepřipouštěl. Dělal jsem na ledě to, co celý život, i když to byl důležitý zápas.

Vzpomíná se na vás jako na geniálního technika, ale trochu zapadá, že jste byl i celkem nebojácný hráč. Rval jste se před brankou, šel jste do všech situací po hlavě. Zvyknul jste si na tenhle styl až za mořem, nebo jste takhle hrál vždycky?

V Čechách jsem takhle nehrál, samozřejmě kvůli většímu kluzišti a jinému stylu hokeje. V juniorských ligách za mořem to bylo něco jiného. Na užším hřišti musel člověk jít k bráně s pukem co nejblíž a co nejrychleji. Můj styl se určitě změnil s příchodem do Kanady. Důležité je také sebevědomí. Cpal jsem se do branky, nebál jsem se soubojů u mantinelu a možná i proto jsem měl tolik zranění. I když v Česku to tak možná nevypadalo.

V roce 2014 jste krátce, ale úspěšně působil v Ottawě v útoku s Jasonem Spezzou a Milanem Michálkem. Poté jste však odešel do Dallasu. Proč to u Senators nevyústilo v delší spolupráci?

Věděl jsem, že z Edmontonu odejdu, dohodli jsme se tak s manažerem. Ottawa byla super, pro mě nový start a nová destinace. Poprvé za 12 let jsem hrál jinde. Nebylo to jednoduché, ale hodně kluků jsem znal z dřívějška. Byly to skvělé dva měsíce, které mi dokázaly, že na NHL stále mám a mohu podepsat jinde. Ottawa neměla peníze a jednala na rovinu, ale její nabídku jsem odmítnul. Navíc jsem věděl, že odejde Jason Spezza a i kvůli tomu jsem se nakonec rozhodl zkusit něco jiného. Chtěl jsem vyzkoušet Ameriku, protože v Kanadě jsem byl celý život. Věděl jsem také, že tam není takový blázinec okolo hokeje, myslím tím mimo stadion. Rozhodnutí jít do Dallasu určitě nelituji.

Pomohlo vám tedy, že jste v Texasu necítil takový tlak?

V Edmontonu jsem hokejově vyrůstal a všichni se ke mně chovali dobře. Tlak mi nikdy nevadil. Na druhou stranu, když se daří, tak vás všichni plácají po ramenou. Jakmile se ale dařit přestane, dávají vám najevo nespokojenost. Je jedno, jestli to je v restauraci nebo na nákupu. Všude se řeší jen hokej. V Dallasu to bylo úplně jinak, ze zimáku jste vyšel v kraťasech a nikdo vás nepoznával. V Kanadě jsem zažil, že když se nedařilo, trpěly například i děti ve škole. Někteří lidé jsou zkrátka nepříjemní.

Je v tomhle Kanada podobná Pardubicím?

V Pardubicích taky všichni sledují hokej, ale lidé jsou jiní. Češi jsou takoví ostýchavější, nikdo k vám nepřijde a nezačne vám něco říkat během večeře. V Kanadě se toho lidi nebojí a klidně přijdou ke stolu a začnou se bavit o hokeji. V tomhle je Česko trochu jiné, i když hrajete v hokejovém městě. Je to v pohodě.

Vyhrál jste extraligu, mistrovství světa, hrál na olympiádách, byl jste ve finále Stanley Cupu. Co považujete za svůj vrchol kariéry?

To je těžké říct, pro mě to nikdy nebylo o nějakých medailích nebo pohárech. Je to o zážitcích z toho turnaje nebo povedené sezony. Když se vyhraje, je to úžasné, se spoluhráči jste pak kamarádi na celý život, což je víc než medaile. Pro mě je to spíš o zážitcích, které jsme společně prožili. To jsou momenty, které si budete pamatovat do konce života.

NHL se nyní rozhodla dohrát ročník, do playoff půjde 24 mužstev a vaše někdejší mužstvo Edmonton Oilers vyzve Chicago Blackhawks. Jak vidíte tuhle sérii?

Možné je úplně všechno. Je otázkou, zda je to spravedlivý systém. Liga chce samozřejmě vydělat co nejvíc, proto asi bude v akci tolik mužstev. Třeba Montreal a Chicago z playoff hodně profitují. Edmonton má výborné hráče – McDavida, Draisaitla a další. Abych řekl pravdu, NHL zas tolik nesleduji, takže si to netroufám hodnotit. Každý měl pauzu a těžké to bude pro všechny. Vyhrát Stanley Cup může kdokoli.