20.11.2022
Redakce

Co možná rozhodlo o olympiádě a kdo jel na kole Priorem? I to prozrazují příběhy Dynamo Bez frází

Nově vydaná kniha Dynamo Bez frází nabízí šestnáct příběhů osobností spojených s pardubickým hokejem. Slavnostního zahájení prodeje knihy se zúčastnilo devět osobností, které v knize odvyprávěly svůj příběh, a tak bylo několik zajímavých témat poodhaleno. „Kdybychom se báli jako Vláďa s Bohoušem, tak jsme to vyhráli,“ vyjádřil se například k očkování před olympiádou Jiří Novák. František Musil mluvil o projetí Priorem na kole spolu se svým kamarádem a hokejovou legendou.

„Projekt Bez frází je prostor primárně pro sportovce, aby mohli vyprávět to, co uznají za vhodné bez omezení novinářských otázek, nastolení tématu. Jde o to, co oni sami chtějí předat čtenářům. Stoprocentně autorizované vyprávění inspirativních lidí,“ představil projekt jeden z autorů knihy František Suchan. Toho doplnil druhý autor knihy Dynamo bez frází Jakub Hlaváč: „Líbí se mi, jak šestnáct příběhů ladí dohromady. Když vidím tváře knihy, tak se mi příběhy spojují, protože ti lidé o sobě vyprávěli navzájem. Že někdo někoho inspiroval, někdo někomu udělal radost v těch pozdějších letech, když už hokej nehrál, ale chodí na něj jako divák. To je pro mě to nejkrásnějších, že knížka funguje jako celek a nejde vybrat jeden příběh, který bychom povýšili nad ty ostatní.“

„Nezapomenu na to, jak je v Pardubicích propojený hokej a město. Jak lidé žijí s hráči a jak hráčům opravdu záleží na tom, aby ti lidé, které potkávají na Třídě míru, měli z hokeje radost,“ vystihuje Hlaváč.

Na slavnostním zahájení knihy Dynamo Bez Frází bylo nastíněno, jak vznikl legendární světový útok Martinec, Novák, Šťastný. „Začal úplně nenápadně, protože když jsme byli v 60. letech v dorostu nebo juniorech, tak Jirka hrál v první lajně, já ve druhé a Bogas potom ve třetí. Ze začátku hrál Bogas v Pozemních stavbách a po sezoně, když jsme postoupili do nejvyšší soutěže juniorů, jsme se sešli v jednom mančaftu, ale každý v jiné lajně. Teprve další sezonu jsme já s Bogasem naskočili do prvního týmu a Jirka Novák přišli o chvilku déle,“ popisoval Vladimír Martinec.

A doplnil ho Jiří Novák: „Byl jsem o rok mladší, takže jsem do prvního týmu přišel o rok déle, trenérem byl pan Mach. Vláďa s Bogasem hráli s Andlem a mě dal trenér do lajny s Prýlem a Bořkem. Já jsem asi za čtrnáct dní přišel za trenérem, že chci zpátky do dorostu, protože jsem si s nimi nerozumněl a měli jsme jiné myšlení. Tak jeho napadlo, že to ještě zkusíme tak, že dá tři mladé dohromady. Takže budu hrát poprvé v kariéře s Vláďou a Bohoušem, protože celý dorost jsem hrál s Milanem Hejdukem starším. Takže jsme se sešli jako znouzectnost, protože já jsem chtěl odejít do dorostu, tak trenér řekl – budete hrát tři mladí. A od té doby to začalo fungovat a já ani nevím proč ta chemie vznikla, že jsme si ve všem vyhověli, ani jsme o tom nepřemýšleli. Vše nám šlo samo a bylo to i takové překvapení pro všechny, že nám to tak fungovalo.“


Kdybychom se báli jako Vláďa s Bohoušem, tak jsme to vyhráli

Zajímavý je také příběh z olympijských her v Innsburucku v roce 1976, kdy Martinec se Šťastným jako jediní z týmu zůstali fit. „Byli jsme celý život zdraví, protože jsme s Bogasem byli z vesnice z hor a nikdy jsme nebyli nemocní. Takže jsme přemluvili tu zdravotní sestru v Nymburce, aby nám nepíchla očkování proti chřipce, zatímco zbytek týmu se podřídil. Když jsme přijeli na olympiádu, tak asi po třech čtyřech dnech to začalo. Vždycky si někdo ráno lehnul, odpoledne se vzbudil a šel hrát, protože měl lehký průběh. Injekce proti chřipce byla špatně načasovaná, měla být třeba o týden dříve, nic by se nestalo a vyhráli bychom tu olympiádu už tenkrát. Jenže bohužel se to stalo, pak nás v posledním zápase přejeli Rusové, ještě jim trochu pomohl rozhodčí, když nás vyloučil. Tím jsme skončili, prohráli jsme a byli druzí,“ vyprávěl Martinec.


Způsobila tedy vakcinace, že českému hokejovému národnímu týmu utekla zlatá medaile? „Já jsem o tom přesvědčený dodnes. Vláďa s Bohoušem mysleli, že při očekávání omdlí, takže utekli,“ říkal s úsměvem Novák a pokračoval: „Ostatní jsme si to nechali dát, druhý den jsme měli čtyřicítky horečky a oni byli zdraví a starali se o zbytek mužstva. Doktor Trefný vymyslel, abychom vůbec mohli hrát, že některým hráčům dá povzbudivé prostředky, které bohužel byly zakázané. Porazili jsme myslím Poláky asi 10:1. Druhý den byl výsledek kontumován pro Polsko, protože Franta Pospíšil musel jít na antidopingovou kontrolu a tam zjistili, že léky, co nám dal pan doktor, byly špatně. Pak jsme se nějak dali dokupy a je pravda, že s Rusy jsme vedli po první třetině 2:0 a pár minut do konce jsme ještě vyhrávali, ale myslím si, že nám došly síly. Protože opravdu skoro všichni měli čtyřicítky horečky a kdyby se to nestalo, tak v té době jsme Rusy poráželi tři roky po sobě na všech velkých akcích. Kdybychom se báli jako Vláďa s Bohoušem, tak jsme to vyhráli.

František Musil o kamarádství s Haškem a jednom jejich hecu

V příběhu Františka Musila je silná linka útěku do zámoří a jeho působení v NHL. Co způsobilo, že se v létě 1986 se svou budoucí ženou rozhodl utéct z Československa? „Když jsem byl osloven, abych byl v této knížce, tak jsem trochu znervózněl. Protože když jsem se se podíval na všechny ty osobnosti, tak jsem si říkal, co já bych tam dělal. Ale asi jsem byl nějakým způsobem jiný než ostatní pardubičtí hokejisté. A vlastně i to, jak já jsem přistupoval k životu a hokeji. Měl jsem něco v hlavě a i přes nějaké výtky nebo doporučení, že bych neměl dělat věci tak, jak je chci dělat, jsem to tak dělal. A to byl i ten důvod, proč jsem odešel. A možná že mě i ty důvody, které se staly předtím, pomohly a upevnily v tom rozhodnutí, že mám udělat to, co jsem chtěl udělat,“

Ten povyprávěl také o tom, jak vznikala jeho vazba s legendárním brankářem Dominikem Haškem. „Když začínaly sportovní třídy, tak nás rodiče přihlásily do jazykové školy, do které se musely dělat nějaké nábory. A my jsme ty nábory udělali, ale v ten samý rok začínala sportovní škola. A my jsme požádali v tu dobu Teslu, jestli by nám dali výjimku, že bychom do té sportovní školy nemuseli nastoupit. My jsme byli vlastně první a jediné hokejky, které nemuseli chodit do té sportovní školy, a chodili jsme na školu Koněvovu, která byla v tu dobu výběrová a jazyková. A to nás vlastně spojilo, my jsme byli víc než spoluhráči, my jsme byli kamarádi a strávili jsme spolu hodně času.


Musil ve svém vyprávění pro knihu Dynamo Bez frází také poodhalil sázku o projetí skrz tehdejší Prior na kole. „Mně rozhovor s lidmi z Bez frází vyhovoval, protože se mě neptali na statistiky, na roky, ale vlastně jen na příběhy. Tenhle příběh si samozřejmě pamatuji. Byl to hec a my jsme s Dominikem byli pro jakýkoliv hec. Byla to sázka a společně na jednom kole jsme projeli Priorem. Ale taky jsme za to zaplatili, pan Uher nám to spočítal. Ale my jsme z toho dostali to, co jsme potřebovali. Bylo to pro nás zajímavé, akční. My jsme si neuvědomili, co se může stát a když se to dozvěděl trenér Uher, tak jsme možná trochu litovali. Ale byl to zážitek.

Kniha Dynamo Bez frází je v prodeji ve fanshopech Dynama Pardubice (v prodeji online ZDE), v eshopu Bez Frází a ve vybraných knihkupectvích v Pardubicích.