Adam se rozhodl sám, ale mám z něj radost, říká František Musil

Čtyřiadvacetiletý útočník Adam Musil by na tátu rád navázal. Díky výkonům v Dynamu bude chtít zaujmout v nejlepší hokejové lize světa. Jak tyto cíle působí na tátu Františka? Proč svému synovi nemluví do života? A co je podle Musila staršího klíčem k hokejovému úspěchu?

Co říkáte na příchod svého syna do Pardubic?
Samozřejmě jsem moc rád, ale Adam se rozhodl sám. I když jsem v roce 1984 odešel, tak jsem Pardubice vždy sledoval a fandil jim. Vyrůstal jsem tady, naučil se hrát hokej, měl tu plno výborných kamarádů. A nejlepšího hokejového kamaráda, Dominika Haška.

Takže Dynamo je klub vašeho srdce?
Mám tři životní týmy, a mezi ně jednoznačně Pardubice patří. Dále pak Dukla Jihlava, kde jsem byl sice jen dva roky, ale našel jsem tam manželku (Andrea Holíková, sestra Bobbyho Holíka – pozn. red.) a rodinné zázemí. A ještě také Sparta Praha, kde jsem hrál během výluky v sezoně 1994/95.

Ačkoli už jste si pak v Pardubicích nezahrál, na hokeji jste se tu občas objevil, že?
Po konci kariéry jsem měl hodně blízko ke Zbyňkovi Kusému, který zde vytvořil velkoklub. Měl jsem z toho obrovskou radost, celá rodina fandila pardubickému hokeji. Vždy se sem rád vracím, už jen kvůli tomu, že u stropu haly visí dresy hráčů, se kterými jsem hrál. A vážím si toho, co pro mě udělali. Takže je to trochu nostalgie, navíc pardubičtí fanoušci… Ti byli vždy famózní.

Svého syna jste k přestupu do Dynama nijak nepřemlouval?
Samozřejmě jsem vnitřně chtěl, aby si vybral Pardubice. Ale kluci jsou velcí a rozhodnutí si musí udělat sami. Myslím, že to bude fungovat pro obě strany. A já budu mít důvod jezdit do Pardubic častěji.

V posledních dvaceti letech jste si vyzkoušel také roli trenéra a skauta. Chodí za vámi synové pro rady?
Myslím, že náš vztah je zdravě nastavený. Dáváme dětem možnosti, aby mohli být co nejlepší. Podporujeme je a v raném věku jsme se je snažili i nasměrovat. Ale teď, když přijdou, tak jim jen řekneme názor. Nic jim nevnucujeme, a už vůbec neradíme, co mají dělat na ledě.

Jak to?
Protože kdysi jsem jim do toho kecal, a jeden z kluků mi odpověděl: „Víš co, tati? Tak mi to ukaž.“ No, já se zamyslel a došlo mi, že bych toho asi už moc neukázal (směje se). Jsem na ně pyšný, mám radost z toho, kam směřují. Ale všechna rozhodnutí už jsou na nich. Pro nás je příjemné sledovat jejich pokroky a vidět, jak se vyvíjejí – nejen jako lidi, ale také jako sportovci.

Musel to být pro vás v osobním vývoji velký zlom, když jste v roce 1986 emigroval.
Bylo to zajímavé, ale docela nerad o tom mluvím. Je to trochu osobní… V životě musíme v určitém věku udělat rozhodnutí, a já byl tehdy přesvědčený, že emigrace je správný krok. Bylo to ale hodně založené na tom, co jsem cítil. Neměl jsem tolik znalostí a zkušeností, ale prostě jsem to chtěl a šel si za svým cílem a snem.

Na tom asi nelze nic vytknout.
Nikdy jsem toho nelitoval. Možná jsem na té cestě některé lidi zranil, zklamal, některým zase udělal radost. Když ale člověk udělá nějaké rozhodnutí, tak si za ním musí stát. Musí se z toho ponaučit. A uvědomit si, co je pro něj to nejlepší.

Zpětně jste tedy se vším vyrovnaný?
Udělal jsem dobré rozhodnutí, hokejem jsem byl schopný se uživit a zajistit rodinu. Na hokej nedám dopustit, je to můj život. Nebo tedy byl, teď už je to spíše zábava. Jsem rád na zimácích, potkávám staré známé, kteří mi pomohli a nějak mě nasměrovali. Jejich i své zkušenosti se snažím předat dál. Baví mě to a jsem moc rád, že mám takovou možnost.

Zámořskou kariéru jste odstartoval v dresu Minnesota North Stars. Jak vás tam tehdy přijali?
Všechno to byl jeden velký sen. Člověk si to nějak představoval a sny se naplňovaly. Postupně ale přišla také různá úskalí, protože ne všechno bylo přesně tak jako v mých představách. Musel jsem si zvyknout na nový styl života, přizpůsobit se i na ledě…

Byl to zkrátka kompletně nový život.
Ano. Prožíval jsem časté krize, smutek, ale i radost. Byl to boj o přežití, člověka však posílilo, že se tam dokázal dostat.

Jaká byla NHL v roce 1986?
Tehdy ještě nebyla taková konkurence v podobě hráčů z Evropy a hokej byl jiný. Tvrdší, jednodušší, podmínky pro hráče nebyly na takové úrovni. Ale my jsme nic lepšího neznali a byli jsme spokojení. Nás to naplňovalo a mohli jsme se tím i dobře živit. Navíc jsme bavili spoustu lidí po celém světě.

Jiný styl hry pro vás problémem nebyl?
Ten zámořský mi možná i vyhovoval více. Navíc sportovci jsou lidé a přizpůsobí se. A to jakémukoli typu hokeje, takže i takové řeči, že v současné době by bývalí hráči nemohli hrát, a naopak, jsou klišé. Když už kluci hrají na takovéto úrovni, tak jsou natolik chytří, že by se nové situaci přizpůsobili.

František Musil při natáčení klipu k představení jeho syna Adama.

V NHL jste vydržel dlouhých 14 let. Díky čemu myslíte, že se vám to povedlo?
Víte, co byl můj recept? Když se dívám zpátky, tak jsem byl samozřejmě pracovitý. To je základ úspěchu. Ale mojí nejsilnější stránkou bylo, že jsem si dokázal uvědomit roli v týmu. Věděl jsem, co po mě kouči chtějí, a dlouhodobě jsem tu roli akceptoval. Zkrátka jsem plnil zadání. Ne všem se tohle poštěstí, někteří se snaží tlačit do něčeho, na co nemají, což je unaví, a tak jsou použitelní jen na kratší dobu. To byl můj směr k úspěchu a dlouhověkosti.

A co když se zpětně ohlédnete na začátek osmdesátých let v Pardubicích? Tehdy nastal přerod dvou skvělých týmů – mužstvo okolo Vladimíra Martince vystřídala parta Dominika Haška.
Vždy, když dorazím do Pardubic, na to rád vzpomínám. Martinec, Novák, Šťastný, Paleček, to všechno byly velké hvězdy. Ale už se tolik nemluví o těch, kteří vychovali mě, Dominika a celou další generaci. Náš ročník 1964 byl absolutně výjimečný. Byli jsme schopní projít sezonou bez porážky, nebo jen s jedinou prohrou, a to když Dominik zaspal (směje se).

Tehdejší generace ale nebyla jen o těch největších hvězdách…
Byla tu řada výtečných trenérů a hráčů, kteří měli vysokou výkonnost, přestože se nedostali do národního mužstva. Bezdíček, Koďousek a další. Ti nám ukázali směr, vychovávali nás. A ukazovali nám, jak pracovat, a jak se chovat.

Vidíte tohle v mužstvech i dnes?
Myslím, že nyní to českému hokeji trochu chybí. Se staršími hráči to často bývá ve stylu „za málo peněz málo muziky.“ Anebo si chtějí jen prodloužit kariéru a neohlíží se po ostatních. Ti hokejisté dřív byli prodlouženýma rukama trenérů. I když o nich už se tolik nemluví, já na ně vzpomínám moc rád.

Navzdory tomu, že jste jako mladý hráč musel často plnit příkazy starších?
Samozřejmě jsme museli nosit puky a balit výstroje, ale to k tomu dospívání a nabývání týmové role patřilo. I když se nám to tehdy nelíbilo, tak to byla výchova, kterou jsme pak mohli použít v osobním životě.

Jak už jsme zmínili, nyní pracujete jako amatérský skaut pro Buffalo, dříve jste byl v této pozici v Edmontonu. Ani jste nepřemýšlel o tom, že byste pracoval jinde, než u hokeje?
Věřím v takovou přirozenou posloupnost. Když se člověk v něčem pohybuje, a jde mu to dobře, tak by u toho měl zůstat. Je fajn být zapojen v tom, čemu rozumím, a předávat zkušenosti. Chtěl jsem vrátit hokeji něco nazpátek, protože moje kariéra byla velmi dobrá a já chci, aby se i ostatní lidé mohli mít tak, jako já.