Jan Hrabal, foto Luboš Lang, Vladimír Škorpík
Radek Husička nebyl při konzultaci Sýkorovy trefy nervózní
Více než čtvrt hodiny se radil se svým kolegou u videa nad situací z času 3:30. Petr Sýkora dostal nabito od Petera Puchera a vypálil. Pardubický bombardér vystřelil kotouč s takovou razancí, že se odrazil z branky tak rychle, že polovina stadionu jásala, ta druhá nijak nereagovala. Hrálo se ještě dvacet vteřin, než rozhodčí Radek Husička přerušil hru. Po krátké poradě s čárovým arbitrem nechal celou situaci posoudit videorozhodčím. „Pravidla mi dovolují dohrát akci. Ve chvíli střely a odrazu kotouče jsem se domníval, že to branka nebyla,“ podotýká rozhodčí Radek Husička.
„V přerušené hře mi čárový rozhodčí řekl, že se domnívá, že to asi branka byla. Proto jsme to v rámci objektivity zašli zkonzultovat s kolegou u videa,“ pokračuje zkušený soudce. Jenže. Celá procedura trvala velmi dlouho. V ČEZ Areně to nejprve bylo jako v úle natěšeného včelstva. Na každé z tribun lidé diskutovali o této situaci.
I novináři na utkání se mezi sebou vsázeli, zda to branka byla. I tady to bylo padesát na padesát. Postupně se nálada na tribunách změnila v pískot a štiplavé poznámky směrem k němu. Jenže on v tom byl nevinně.
„Bohužel tu je jedno z nejhorších videí, na kterém není pořádně vidět. Proto to trvalo tak dlouho,“ říká Radek Husička. A také, že ano! Když dojel k trestoměřičům, tak se pořádně napil a začal volat. Během hovoru se posadil i na stolek, byla to opravdu dlouhá chvíle. Během ní se několikrát napil z lahve a otíral ručníkem. Musel dostat jistotu ke svému verdiktu.
Dlouhé minuty musel Radek Husička přes telefonní linku zjišťovat, zda střela Petra Sýkory skončila za brankovou čarou.
Mezitím jeho kolegové u videa se radili. Hledali puk za brankovou čarou. „Byli u toho dva videorozhodčí, aby byla zajištěna objektivita. Nemám ponětí, ze kterého záběru usoudili, že to gól byl,“ tvrdí Radek Husička.
Čekání se neustále protahovalo. Obecenstvo se mezitím bavilo potlesky a mexickými vlnami. Jenže trpělivost fanoušků pomalu docházela. „Co chcete dělat, když to na videu nevidíte? Oni museli zkoumat všechny možné pohledy, které tam jsou. Pokud opravdu je videotechnika horší, tak to takhle dlouho trvá,“ reaguje zkušený arbitr.
Nejznámější podobná situace dlouhého zkoumání nastala ve finále mistrovství světa v roce 2003 mezi Kanadou a Švédskem. Český rozhodčí Vladimír Šindler pět minut konzultoval gól Ansona Cartera ve 14. minutě prodloužení, která rozhodovala o světovém šampionovi. Tehdy to byly velké nervy!
Gól! Více než čtvrt hodiny se musel Radek Husička radit se svými kolegy u videa, než učinil toto gesto.
V Pardubicích se čekalo alespoň čtvrt hodiny. I díky tomu se hrála první třetina téměř hodinu. „Videorozhodčí pracoval dlouho. Ví, co má dělat. Já se jen dozvím, zda to byl gól. Musíme rozhodnout správně a objektivně. Museli jsme si být jisti,“ zdůrazňuje Radek Husička.
Nervózní podle svých slov nebyl. „A z čeho? Buď to gól je, nebo není. Nic jiného,“ dodává s úsměvem na tváři k této situaci, která byla úspěšně vyluštěna k radosti pardubických fanoušků.