Půlstoletí bojů s pražskou Spartou přinese jubilejní 200. zápas

» kompletní výsledky vzájemných zápasů a další statistické zajímavosti

» historické fotografie ze vzájemných utkání

Pardubičtí hokejisté nastoupí k tomuto prestižnímu zápasu se speciálními nášivkami na dresech, každý z hráčů obdrží malou vlaječku na počest sehrání tohoto utkání. Prostě se vyplatí na tento duel zavítat a zhlédnout jej!

Souboje se Spartou byly vždycky zárukou kvalitního zážitku, soudí Bohuslav Šťastný

Oba celky vyznávají spíše útočný styl. A tak to podle současného vedoucího mužstva HC Moeller Pardubice vždycky bývalo. Bohuslav Šťastný sehrál za Pardubice 769 zápasů. Zkušeností se zápasy s tehdejší TJ Spartou ČKD Praha má habaděj.

„Oba týmy měly velký zvuk s velkou tradicí. Na vlastní zápasy jsme se vždycky moc těšili. Často bylo vyprodáno, myslím si, že oba celky svým útočným pojetím dělaly divákům radost,“ vzpomíná na vzájemné zápasy Bohuslav Šťastný.

Obě mužstva hrají technický hokej spíše dopředu. To platilo i za dob, kdy válel Bohuslav Šťastný v útočné formaci s Vladimírem Martincem a Jiřím Novákem. „Občas to při zápasech zajiskřilo, ale to k hokeji patří. Byly to ale férové zápasy. Je krásné, že v pátek uvidíme jubilejní dvoustý vzájemný zápas,“ říká.

Na zápasy se Spartou má Bohuslav Šťastný spoustu vzpomínek, možná tu nejsilnější hned z prvního vzájemného duelu. „Byl to snad náš první zápas a měli jsme ubránit útok Sparty Svoboda – Hejma – Volek. A nám se to povedlo. Gól jsme sice nevstřelili, ale oni také ne, takže jsme úkol splnili,“ usmívá se Bohuslav Šťastný.

„Za Spartu hráli vynikající hokejisté. Musím vzpomenout na Františka Tikala, Jiřího Holečka, Jiřího Kochtu, Jana Havla, pak Jiřího Hrdinu a Pavla Richtera. Třeba v první obraně nás hodně honil Jaroslav Šíma, ale unikali jsme mu,“ pokračuje.

Zápasy Pardubic se Spartou byly v 70. letech velkou atrakcí. Pro fanoušky východočeského týmu měly duely s pražským celkem příchuť derby. „Sparta vždycky táhla. Velké zápasy jsme ale hráli i s Duklou Jihlava nebo Brnem.“

Zápasy se Spartou přinášejí pohledný hokej. Bilance v 70. letech byla velice vyrovnaná, Pardubičtí leckdy vyhrávali i v tehdejší Sportovní hale. „Asi nám jako soupeř seděla více, oba celky byly velice silné, měli jsme kvalitní hráče. Škoda byla emigrace Jirky Crhy, poté jsme už tak silní nebyli,“ vzpomíná Bohuslav Šťastný.

Sparta hraje od roku 1962 ve Sportovní hale, která vypadá s úpravami dodnes skoro stejně. „Bez debat to byla nejlepší hala v republice, znal jsem to tam hodně i z působení v národním mužstvu. I v Pardubicích byl výborný zimní stadion,“ dodává Bohuslav Šťastný. Dnes je sparťanský stánek pojmenován jako T-Mobile Arena. Pardubický nese název ČEZ Arena Pardubice.

Vladimír Martinec: Tehdy byli hráči vůči sobě ohleduplnější

Spoustu vzpomínek na zápasy se Spartou má i čtyřnásobný vítěz ankety Zlatá hokejka Vladimír Martinec. I on považoval a považuje souboje se Spartou Praha za prestižní zápasy s příchutí derby. „Tehdy jsme tomu tak pochopitelně neříkali, ale Sparta byla zkrátka pojem,“ vzpomíná.

„Sparta byla považována za vládní mužstvo s výhodami. Měli podporu vlády, mohli si dělat skoro všechno, co chtěli. O to větší jsme měli chuť je porazit. Na vzájemné zápasy rád vzpomínám, proti Spartě se nám navíc docela dařilo,“ pokračuje Vladimír Martinec.

Podle něj měly vzájemné souboje šťávu, protože oba celky byly tehdy velice silné. „V roce 1973 jsme vyhráli titul a pak jsme se zhruba pět let drželi na špici. Často se nám na Spartě podařilo vyhrát, pochopitelně ale i oni vyhrávali u nás. Byly to velice zajímavé zápasy.“

Jak stoupal věhlas hokejového umění Vladimíra Martince ve spolupráci se svými parťáky Jiřím Novákem a Bohuslavem Šťastným, tak museli soupeři posilovat defenzívu na ubránění elitní pardubické formace. „Na každý zápas jsem měl svého hlídače. Buď byl slušný a dokázal jsem si s ním poradit, nebo mě někdo neustále provokoval, osekával, nebo popichoval. To mi fakt vadilo,“ přiznává Vladimír Martinec.

„Přijde mi, že hráči bývali k sobě více ohleduplní a vstřícnější než teď. Možná to je tím, že tehdy nebyly takové rozdíly v platech. Jenom Jihlava měla větší peníze, jinak to bylo zhruba stejné. Ne jako dnes, že jeden má čtyřicet a druhý čtyři sta tisíc,“ soudí.

Vladimír Martinec si pamatuje na obránce Jaroslava Šímu, který ve Spartě měl na starosti hlídat nejlepší hráče soupeřů. „Ten mě pěkně honil! Musím ale zaťukat, že mě nikdy nedohonil. Byly to krásné zápasy!“

I rodák z Lomnice nad Popelkou vzpomíná na našlapané tribuny. Tehdejší kapacita pardubického stadionu činila 12 000 míst. Na Spartu bývalo plno. „Když to shrnu, tak do Pardubic nechodili diváci jen na počátku 90. let. Pamatuji si, že celé přízemí bylo k stání a lidé tam byli dost namačkaní,“ ohlíží se.

„I do Sportovní haly chodilo mnoho diváků, nezřídka bylo vyprodáno. Zápasy obou týmů zkrátka sledovaly plné tribuny. Přispívala k tomu i kvalita hokeje,“ dodává Vladimír Martinec.

Jiřímu Šejbovi se ve Sportovní hale dařilo odmala

Třetího května 1985 se právě na stadionu Sparty přelomila kariéra Jiřího Šejby. V nezapomenutelném zápase vstřelil ve finále mistrovství světa Kanadě tři branky. Jeho hattrick pomohl Československu k zisku titulu mistra světa.

„Ve Sportovní hale se mi dařilo vždycky. Už v mladších žácích jsem se tam cítil výborně. Tamější prostředí mě vždycky uklidňovalo. Tehdy to byla nejlepší hala, vždycky jsem se těšil na zápasy v ní,“ vypráví současný trenér pardubické juniorky.

„Dá se říci, že hala Sparty byla po pardubickém stadionu mým druhým domovským stánkem. Rád vzpomínám na zápasy, co jsme v ní hráli,“ pokračuje Jiří Šejba.

I v 80. letech, kdy Jiří Šejba válel v dresu Tesly Pardubice, považovala pardubická kabina zápasy se Spartou za prestižní a výjimečné. „Oni byli preferovaný klub, dá se říci, že vládní. Motivace sama o sobě byla porazit Spartu. A vnímali to tak i fanoušci. Hrávalo se s nimi nahoru dolů, netolerovalo se nic. Docela jsme po sobě šli,“ s úsměvem vzpomíná někdejší reprezentant.

Jiří Šejba je pamětníkem jubilejního stého zápasu se Spartou Praha. Ten vyhrály Pardubice – 8. listopadu 1983 na východě Čech uspěly v poměru 4:3. Góly za tehdejší Teslu dávali Marek, Čech, Levinský a právě Šejba. „Nevzpomínám si, že by kolem toho byla nějaká sláva. Spíše jen zmínka v novinách.“

Přesto se u Jiřího Šejby váže jedna vzpomínka v souvislosti s tímto zápasem. „Toto utkání jsem totiž nedohrál, natáhl jsem si vazy a nedohrál jsem. Od té doby jsem hrál pouze s ortézou. Dostali jsme ji tři hráči od hokejového svazu,“ doplňuje Jiří Šejba.

Miroslav Hlinka vstoupil ve Spartě do českého hokeje

Současný pardubický kapitán Miroslav Hlinka působil ve Spartě Praha pět sezon. Právě skrze holešovické mužstvo pronikl do české extraligy. „Po třech sezonách mezi muži v Trenčíně to pro mě byl tehdy velký přestup,“ říká.

„Pamatuji si, že jsem přestoupil po sezoně, kdy Pardubice vyřadily Spartu v semifinále play off. Tehdy to by takové vyhrocené,“ usmívá se Miroslav Hlinka.

„Přiznávám se, že jsem ve Spartě nechal kus hokejového života, mám na toto angažmá příjemné vzpomínky. Odtamtud jsem se prosadil do české reprezentace, pamatuji si, že jsme měli velice silný tým,“ pokračuje ve svém vyprávění.

Ve Spartě Miroslav Hlinka zažil dosud nepoznané. „Už tehdy se snažila Sparta jít dopředu a vytvořit hráčům ideální prostředí. Měli jsme skvělé zázemí.“

Tehdy – zhruba v polovině devadesátých letech – byl mezi Pardubicemi a Spartou velký rozdíl. Pražané byli velkoklubem, Pardubice měly spíše starosti, aby se udržely v české nejvyšší soutěži, ze které nikdy nesestoupily. Možná i proto tehdejší sparťané nepovažovali zápasy s Pardubicemi za nějak extra prestižní. „Tehdy Pardubice nebyly velkoklub jako dnes,“ pokračuje Miroslav Hlinka.

Teď je ale vše jinak. „Myslím si, že Pardubice úroveň Sparty minimálně dohnaly,“ soudí nyní. „A to neříkám jen z pozice, že tu teď hraji. Už když jsem byl třeba ve Zlíně, tak jsme Pardubice vnímali jako výjimečného soupeře, který má zvuk a kterého je prestižní porazit.“

Pardubice a Sparta. Oba celky se spíše soustředí na to, aby soupeře přehráli v útočném pásmu. Málokdy vzájemná partie přináší nudnou obrannou podívanou. „Obě mužstva jsou špičková, je na co se dívat. Jak ve Spartě, tak i u nás je kvalitní kádr. Zápasy zdobí tvrdá, taktická a pohledná hra,“ prohlašuje.

Pro Miroslava Hlinku jsou souboje s pražskou Spartou ještě v něčem prestižní. Změří síly se svým bratrancem Jaroslavem, kovaným sparťanem, který vede kanadské bodování extraligy. „Na to se ani tak nedívám, chceme porazit Spartu, ne Jardu. Nezapomeňme, že proti sobě nastupují dvě super mužstva,“ říká.

„Dvě sezony jsem hrával s Jardou v jednom útoku. Občas před zápasem prohodíme pár slov, ale nejsem příznivcem nějakého dlouhého vypravování třeba při rozbruslení. To spíše si popovídáme po skončení zápasu. Každopádně jsem rád, že se Jardovi ve Spartě daří. Ale to nic nemění na tom, že chceme Spartu v pátek porazit,“ dodává.

Miloš Říha: oba kluby mají úroveň

Pardubický trenér Miloš Říha krátce ve Spartě působil, v sezoně 2000/2001. Do konce soutěžního ročníku ale charismatický kouč na střídačce Holešovických nevydržel. „Nebylo to tak dlouhé angažmá. V obou klubech se drží takové jádro. Ve Spartě jsou kovaní sparťani, teď třeba Jarda Hlinka nebo Franta Ptáček. Těžko se do klubového prostředí dostávají nové věci. Pokud tam někdo přinese nějaké revoluční novinky, tak nezapadne. Oni mají svůj řád, něco podobného je i v Pardubicích,“ říká osmačtyřicetiletý trenér.

Zápasy Sparty s Pardubicemi jsou motivací pro oba týmy. „Vždycky to bylo a asi bude, že Spartu každý považuje za první klub. Proti takovému soupeři se vždycky chcete vytáhnout, to platí pro hráče, diváky. Moc se na pátek těšíme,“ pokračuje Miloš Říha.

„Řekl bych, že Pardubice se už dostaly na úroveň Sparty. I my jsme lákadlem pro fanoušky ostatních klubů. Všichni ví, že s námi to jsou dobré zápasy, a proto na nás lidé chodí. I pro Spartu jsou zápasy s Pardubicemi prestižní, oba kluby se vzájemně respektují a cítí, že jsou silné. To je dobře,“ tvrdí přerovský rodák.

Dvojice zápasů, kterou oba celky v této sezoně sehrály, přinesla jasné výsledky, ale poměrně vyrovnaný hokej. V Praze dostaly Pardubice 6:1, v Pardubicích zase gólově panoval Moeller – vyhrál 5:0. „Oba mužstva jsou vyspělá, takové zápasy rozhodují dvě akce, dvě přesilovky. Sparta nás doma porazila přesilovkami, my jsme doma vyhráli po velice taktickém výkonu,“ shrnuje kouč HC Moeller.

Vzpomínky sparťanů: zápasy s Pardubicemi měly a mají náboj

Na souboje s Pardubicemi vzpomíná řada bývalých hráčů Sparty. Například dlouholetý sparťanský obránce Miroslav Kuneš si jedno specifické utkání velmi dobře pamatuje. „Bylo to totiž poprvé a naposledy, kdy jsem neodešel sám z ledu. Stalo se to někdy v sezoně 1975/1976 a myslím, že jsme z Pardubic odjížděli spokojeni po remíze 2:2. Jel jsem po puku a Vláďa Martinec se mnou. Pak mi, zřejmě neúmyslně, protože to byl jinak velmi šikovný hráč, podrazil nohu. Upadl jsem tak tak nešťastně, že jsem si udělal menší otřes mozku. Vždy jsem říkal, že až se mi stane něco podobného, tak přestanu s hokejem. Probral jsem se až na střídačce a musel jsem odjet na prohlídku do nemocnice Na Bulovce. Proto si tenhle zápas pamatuji, bylo to jedinkrát v mé kariéře, kdy jsem neodešel sám z ledu,“ dobře si vzpomíná s úsměvem na rtech na nešťastné utkání současný sportovní manažer Sparty.

Miroslav Kuneš moc rád na utkání s tradičním východočeským rivalem vzpomíná, vždyť jich také v dresu s eskem na prsou sehrál pěknou řádku. „V Pardubicích jsme dost často vyhrávali a to i v zápasech, kdy jsme před koncem třeba prohrávali o gól. Jim se zase občas hodně dařilo u nás. Pardubice jsou město s podobnou hokejovou tradicí, jako máme my a proto byla na vzájemné zápasy vždy velká návštěvnost. U nás i v Pardubicích hrála řada reprezentantů a zápasy se tedy hrály na vysoké úrovni. Prýl, Andrt, Střída, Panchártek a další – to všechno byli excelentní hokejisté v pardubickém dresu,“ skládá poklonu svým bývalým protihráčům jednašedesátiletý Kuneš.

„Oba týmy měly vždy dobrého brankáře a hrály ofenzivní hokej, líbivý pro diváka. Navíc se to občas i řezalo, což se publiku také muselo líbilo,“ doplňuje Miroslav Kuneš. Ten působí ve Spartě již více než dvacet let jako funkcionář a proto může i zhodnotit, který pardubický hokejista ve službách Sparty byl nejplatnější. „Nejlepší Pardubák ve Spartě byl Evžen Musil. Přišel sem na sklonku svojí kariéry a pomohl Spartě k titulu. Byl to vynikající člověk, byla s ním legrace. Na ledě byl velký srdcař, nebyl sice sparťan, ale tehdy by se pro Spartu roztrhl,“ doplňuje sparťanský manažer.

Když si měl Jan „Gusta“ Havel vzpomenout na zápas, který mu nejvíce utkvěl v paměti, tak dlouho neváhal. „Hráli jsme doma, prohrávali jsme 1:2. Dvě minuty před koncem se nám podařilo vyrovnat. Krátce na to jsme byli vyloučení a šli jsme do tří. Vyhodili jsem puk a já jsem dokázal ve dvojnásobném oslabení dát gól. A když se vám něco podobného povede před vyprodaným stadionem, tak na to nezapomenete,“ přidává Jan Havel zážitek ze sezony 1969/1970.

O své vzpomínky na zápasy s Pardubicemi se podělil i generální manažer Sparty Petr Bříza. „Nám se proti nim v závěru mé kariéry až tak moc nedařilo. Pokud bych si měl vybavit zápasy, které mi nejvíce utkvěly v paměti, tak vzpomenu na pětizápasovou finálovou sérii, když jsem byl v Jihlavě na vojně. Prohráli jsme poslední zápas v Pardubicích v prodloužení. Vítězný gól dával Levinský a Pardubice získaly titul. Je to pro mě dost nepříjemná vzpomínka. V dresu Sparty jsem na Pardubice v play off narazil jen jednou. Bylo to v sezoně 1999/2000, kdy jsme je ve čtvrtfinále vcelku jednoduše vyřadili,“ loví v paměti bývalý brankář.

David Volek vzpomíná na utkání s Pardubicemi jako na zápasy dvou velkých rivalů. „Vždy to mělo náboj a jiskru. Mé pocity při vzpomínaní jsou ale smíšené. Při jednom zápase v Pardubicích jsem si totiž zlomil ruku a to zranění mě připravilo o mistrovství světa juniorů. Ale mám i pěkné vzpomínky. To když jsme přes ně přešli ve vyřazovacích bojích. A to za Pardubice chytal Hašek, hráli Janecký, Šejba – prostě ti jejich elitní hráči. Dával jsem i nějaké góly, takže na to rád vzpomenu,“ říká bývalý vynikající forvard a současný trenér sparťanské mládeže.

V současném kádru Sparty je jen jediný hráč, který má kořeny v Pardubicích. Brankář Dušan Salfický ve východočeském městě začínal. Také on pátrá v paměti a vzpomněl na některé duely. „Vzpomínám na dva nepodařené zápasy. V jednom jsem chytal, v druhém ne. V tom prvním jsme v Praze dostali devět gólů. Byla to první sezona Miloše Říhy v Pardubicích. A myslím, že dva roky předtím jsme v Pardubicích prohráli 2:13. Byly to dva velké debakly. Moc jsem toho za Pardubice proti Spartě neodchytal, ale vždy se mi na Spartě chytalo dobře,“ prozrazuje čtyřiatřicetiletý gólman.

Kliknutím na náhled si tapetu stáhnete v plné velikosti.