Příběh Miloše Holaně: zubaté se díval přímo do očí 

Příběh Miloše Holaně: zubaté se díval přímo do očí

9.11.2017 | Jan Hrabal

PARDUBICE — Nejen fanoušci Dynama mohou ve čtvrtek dopoledne jít darovat krev s pardubickým hokejovým klubem. Každý dárce, který dopoledne přijde věnovat svou nejcennější tekutinu na transfuzní oddělení Pardubické nemocnice, obdrží dvě vstupenky na blížící se utkání s Litvínovem. Kdyby hlavní trenér Miloš Holaň mohl, šel by také, jenže to nelze. Důvod? Prodělaná leukemie.

„Měl jsem chronickou myelogenní leukemii, v mém těle byl vysoký počet bílých krvinek. Prožil jsem osm měsíců hrůzy v nemocnici v Americe, dostat se zpět do normálního života nebylo po úspěšné transplantaci jednoduché. Zachránily mě má silná vůle a mí nejbližší, byl jsem milimetry od smrti,“ vypráví až nečekaně otevřeně svůj příběh hlavní trenér pardubických hokejistů.

Miloš Holaň pochází z Ostravy, ta jej vychovala do reprezentačního hokeje. Začínal v útoku, ale během žákovských let se přesunul do obrany, odkud psal svůj hokejový příběh. Pravidelně naskakoval do československých mládežnických reprezentací, s Trenčínem získal mistrovský titul v roce 1992, v další sezoně nasbíral neskutečných 68 bodů (35+33) v dresu Vítkovic a byl oceněn Zlatou hokejkou. Měl našlápnuto k nádherné hokejové kariéře.

Chtěl prorazit v zámoří, a tak se v roce 1993 vydal za oceán, první sezonu působil ve Philadelphii Flyers, většinu zápasů ale odehrál na farmě v Hershey, v dalším roce se přesunul do Anaheimu. Mohl si užívat svůj koníček v nejkvalitnější lize světa.

Zlom přišel znenadání v úvodu druhého ročníku v týmu Mighty Ducks. Absolvoval předsezonní kemp, kde byl nejlepším ve fyzických testech na suchu i na ledě, součástí prohlídek byly i krevní odběry. „Po čtrnácti dnech za mnou přišli, že půjdu na druhý, že se jim tam něco nelíbí. Já byl v pohodě, absolutně jsem neměl tušení, proč. Absolvoval jsem druhý a užíval si start do nové sezony,“ hovoří.

„Tehdy jsem byl na začátku sezony v největší kondici a v největší psychické síle. Byl jsem hora svalů, měl jsem 92 kilogramů, opravdu jsem byl skvěle připravený. I toto mělo vlastně vliv na mé přežití,“ vypráví.

„Po druhém odběru mi oznámili, že se potvrdily testy a že mám zvýšenou hladinu bílých krvinek. Musel jsem proto podstoupit testy kostní dřeně. V Americe se s tím nepiplali, byli upřímní,“ vzpomíná. Podzim roku 1995 mu převrátil život vzhůru nohama, v sezoně ještě stihl naskočit k šestnácti utkáním v NHL, než se přestěhoval do specializované kliniky, aniž by věděl výsledek…

Čekání na vhodného dárce

Informace v té době, kdy se aspoň podvědomě chystal ke svému životnímu zápasu, zjišťoval, jak se jen dalo. „Bývalé manželky sestry manžel je dodnes primářem na dialýze v Ostravě, on byl jediným zdrojem informací, co to vlastně leukemie je. Když se to u nás vyslovilo, tak automaticky přicházela slova jako ‚smrt‘ a další. Přitom nikdo nic nevěděl. Tehdy nebyly mobilní telefony, sháněl jsem jej přes pevnou linku, celé to bylo zdlouhavější,“ říká Miloš Holaň.

Anglicky uměl dobře. „Neznal jsem ale odborné lékařské výrazy, proto jsem svou zprávu poslal dopisem bývalému švagrovi a on mi dal první informace, co leukemie je a co znamená transplantace. V České republice se o tom nemluvilo a případů bylo strašně málo,“ pokračuje.

Jeho život nabral úplně jiný směr. První těžká zpráva přišla poté, co lékaři zjistili, že žádný z příbuzných nemá vhodný typ kostní dřeně. „Dárce se musí shodovat s nemocným v co nejvíce tzv. HLA znacích. Je třeba najít shodu z alespoň sedmdesáti procentech. Když jsme hledali v rodině, tak jsme ji nenašli, proto jsem byl zaevidován do mezinárodního registru kostní dřeně,“ hovoří o začátcích útrapného období.

Bral léky, aby zabrzdil průběh nemoci, moc dobře ale věděl, že jej transplantace nemine. Jenže nešlo najít vhodného dárce: „Postupem času začínal můj případ být velmi akutní. Nemohli čekat, zda se najde lepší dárce, museli vzít nejbližší případ, abych měl vůbec šanci přežít. Až rok po transplantaci jsem se dozvěděl, že jsem se shodoval v pouze třech těchto číslech. Kdyby mi toto doktor pověděl před ní, tak bych se prý zhroutil, protože bych si uvědomil, že šance na přežití byla mizivá.“

„Strávil jsem osm měsíců v kuse v nemocnici, zde jsem prožíval šílenství, která se na mém těle podepsala,“ říká a ukazuje táhlou jizvu, která je pozůstatkem zavedení umělé výživy přímo do orgánů. „Šéf kliniky doktor Forman mi řekl, že dodnes neměl tak extrémní případ, jakým jsem byl já. Odešly mi ledviny, nohy, kolabovala nervová soustava. Měl jsem všechny komplikace, které mohly nastat, vším jsem si prošel. Už před transplantací mi říkal, že mohu být doma za tři týdny nebo dva měsíce, že se to nedá odhadnout, třeba půl roku. Celé to je o tom, jak tělo přijme cizí kostní dřeň,“ hovoří.

Kolaps na třetím ozařování

Za celou dobu léčby ztratil takřka polovinu své nabyté hmotnosti. „Celý průběh byl šílený. Když mi zjistili diagnózu a nebyl v registrů vhodný dárce, tak jsem polykal spoustu prášků, aby hladina bílých krvinek zůstala stejná, aby se nezhoršovala. Šlo o to zbrzdit průběh nemoci před najitím vhodného dárce. Postupně se ale můj případ zhoršoval a situace byla vážná, v registru se našel zmíněný dárce, který se ale neshodoval ve všech znacích. Absolvoval jsem i tak podrobná vyšetření všech možných orgánů, voperovali mi pod klíční kost katetr, aby mi nemuseli brát odběry ze žil, protože by mi je rozpíchali. Pod tepnu jsem měl vnesené dva vývody, odkud se odebírala krev. Nechal jsem se ostříhat dohola, protože bych stejně o vlasy přišel při ozařování a chemoterapiích. A pak začal celý proces,“ vypráví.

Vše začalo ozařováním. Na něj chodil týden v kuse třikrát denně na deset minut, muselo se jím projít celé tělo. „Když má člověk rakovinu nějakého ústrojí, tak je ozařování lokální na postižené místo, já musel být ozařován celý. Před první dávkou jsem ještě machroval, že si všude dojdu, že to nic není, ale když jsem přišel do místnosti ozařování, tak mě překvapilo, že jsem musel viset na háku v popruzích – byl jsem v šoku, co to vůbec je. Vysvětlili mi, že někteří pacienti kolabují, je to zachytává, aby nedošlo ke zranění. Zdravotník pro mě pro první ozařování přijel s vozíčkem, tak jsem ho poslal pryč, že to zvládnu, na druhé už jsem jej musel použít a při třetím jsem se složil… Byly to obrovské šoky, nikdy jsem nebyl nemocný, pouze v dorostu jsem měl zlomenou lýtkovou kost, jinak nic. A najednou toto. Možná bylo dobře, že jsem byl díky sportu psychicky vytrénovaný. Byl jsem hodně sebevědomý, když jsem se dostal na vrchol, v průběhu léčby jsem z této své vlastnosti čerpal. Pak to začalo ubývat, ozařování celý týden mě likvidovaly, neustále jsem zvracel, nechutnalo mi jíst, měl jsem váčky na zubech, všechny stavy byly šílené,“ sype ze své vzpomínky na první fázi léčby.

„Po týdenním procesu ozařování mě čekala chemoterapie, rvali ji do mě dvacet čtyři hodin nonstop. Normálně dostáváte dávky, ale mně museli rychle spálit všechny hodnoty krve na nulu. Nesměl jsem mít ani jednu krvinku, aby mi mohli transplantovat kostní dřeň a najet, jak se říká nanovo. Po chemoterapiích jsem ji dostal a nastal den nula,“ přemítá.

Aneb totálně zhuntované tělo čekal teprve ten nejdůležitější souboj: muselo přijmout štěp cizí kostní dřeně. Buď, a nebo. „Sáček s ní přiletěl vrtulníkem, ležel jsem v nemocnici v jedenáct večer, helikoptéra přiletěla z New Yorku od dárce. Doteď slyším, jak doktor mi říká: ‚Miloši, máme to tady.‘ Najednou hlava přepnula, že je to tady, cítil jsem se lépe, že už to budu mít za sebou. Psychika je opravdu mocná, vyhrabal jsem ze sebe zbytky pozitivní energie. Možná podobné pocity zažívají feťáci, když si vpíchnou drogu, že konečně ji mají… Byl jsem hodně unavený, takže jsem opravdu hodně spal. Jak jsem si týden procházel hrůznými stavy plnými zvraceními, tak tohle mě nakoplo. Pamatuji si, že mě napojili, já cítil, že do mě lijí studenou vodu a já usnul, možná štěstím,“ říká.

Tyto chvíle byly vlastně nejkritičtější. „Vše bylo o tom, zda mé tělo přijme tuto kostní dřeň, která nebyla zcela kompatibilní. Najednou přišel doktor s výsledky odběrů po třech dnech, že mám první bílou krvinku, že to vypadá dobře. Normální počet je osm až deset tisíc…“ konstatuje Miloš Holaň.

Jeho zesláblé tělo se vlastně pralo samo se sebou, imunitu prakticky neměl, jak byla krev vysátá: „I moucha by mě zabila, kdyby na mě sedla. Byl jsem na pokoji, kam mohli chodit lékaři ve dvojitém plášti, měli masky, aby na mě nepřenesli žádnou bakterii, kterákoliv by mě zabila. Týden jsem byl v této izolaci na pokoji, kde mě pozorovali.“

Tělo a psychika byly mimo

Každá vteřina trvala hodinu a tuze bolela. „Třetí den mi najednou začalo krvácet z pusy, měl jsem devětatřicetistupňové horečky, to bylo to, jak se tělo pralo s dárcovou kostní dření. Bylo to o vůli, musel jsem bojovat. To byl finální boj. Naštěstí to dopadlo dobře,“ hledí k momentu, kdy se vlastně podruhé narodil.

Krůček po krůčku tělo nabíralo síly poté, co přijalo cizí kostní dřeň. Návrat do normálního života ale byl zdlouhavý. „Nebyl jsem na tom dobře psychicky i fyzicky, bál jsem se třeba jít domů. V nemocnici mi hned dali kapačku, když se něco dělo a já se bál být doma, že nebudu mít potřebný servis… Vše je o hlavě, já měl ale paniku jít domů. Mou bývalou ženu učili obsluhovat přístroje, protože bych se zhroutil, kdybych věděl, že nebudu mít možnost je užít, pokud by se mi náhle přitížilo. Začali mě pouštět na víkend. Já třeba napoprvé po návratu překročil práh domu, ztratil jsem vědomí a jeli jsme zpět do nemocnice. Tělo a psychika byly úplně mimo. Strašně jsem se bál čehokoliv. Ale ono se nejde divit po osmi měsících hrůzy v nemocnici, že?“ ptá se.

„Pokroky byly opravdu milimetrové, jezdil jsem tedy aspoň na půl dne domů, ale už po hodině jsem chtěl zpět. Přiletěla za mnou moje maminka, ta opustila práci, aby mohla být se mnou, tatínek to nedával a zůstal v Ostravě, kdyby viděl, v jakém jsem byl stavu, tak by to nepřežil. Chtěl si mě zapamatovat jako silného chlapa a hokejistu, bál se černého scénáře. Tehdy nebyly Skype a podobné aplikace, kdyby mě viděl, tak nevím nevím,“ přemýšlí nahlas.

„Co mě drželo?“ ptá se a pokračuje: „Asi nejvíc já sám. Musím přiznat, že jsem jednou ležel na pokoji sám v izolaci a v noci, kdy venku pršelo, jsem viděl mraky a černé příšery, které mě tahaly k sobě. Měl jsem takové blouznění, tekla mi krev z pusy. Nikde nikdo a najednou z mraků si šly pro mě. Já v češtině začal řvát: ‚Nechte mě tady, nejdu za vámi.‘ Byly to šok a panika, měl jsem hrozný strach. Doktoři hned přiběhli, nerozuměli mi, možná i to byl moment jakéhosi vnitřního zlomu, že jsem přežil. Těžko se to popisuje. Když vidím filmy o klinické smrti, tak já přesně toto prožíval. To byla hrana. Ano, nebo ne,“ říká s vážnou tváří.

„Držely mě moje maminka, rodina a děti, to byla největší motivace. Měl jsem tříletou dceru a do toho se mi narodil syn. Já jsem dost fixovaný na rodinu, rodiče včetně sestry mám stále rád. Kdybych to ale nechtěl já sám i kvůli nim přežít, tak bych to asi nedal. Díky sportu jsem měl silnou vůli bojovat. Já si svou kariéru vydřel, neměl jsem jen talent. Měl jsem obrovskou chuť žít, neustále jsem si to říkal. Vezměte si, já byl v pětadvaceti letech na vrcholu sportovní kariéry a najednou tohle, já si říkal, že nemohu teď skončit.“

Zároveň přiznává, že i sám byl v koncích: „Musím také potvrdit, že dvakrát nebo třikrát jsem to vzdával. Už jsem se cítil tak špatně, že jsem se bál nejhoršího. Manželku jsem posílal domů a mamince objednával přes agenta letenky, že jsem byl smířený, že umřu. Že to nedám…“

Chuťové buňky se zmátořily po dvou letech

V nemocnici v těchto střídavě hrůzných stavech strávil osm měsíců. „Prožíval jsem obrovské vlny a výkyvy, nebyl tam moment, kdy bych řekl, že to je dobré. Ano, měl jsem třeba den, kdy jsem se odpoledne radoval, že jsem ještě nezvracel, toho jsem si ohromně vážil. Já jsem šest měsíců nejedl, byl jsem napojený na umělou výživu a spadl s hmotností na 47 kilogramů, vypadal jsem opravdu hrozně. Jak jsem se do toho postupně po transplantaci dostával, tak mi dával pít opravdu odporné nápoje, maminka si dodnes pamatuje, jak se jmenují. Je to živinový dryák, byla toho malá plechovka. V uvozovkách naštěstí jsem měl spálené chuťové buňky, dva roky jsem necítil jídlo, postupně se všechny moje vjemy pomalu obnovovaly. Rozeznal jsem teplé od studeného, ale necítil jsem chuť ani zápach, byl jsem celý otupělý,“ popisuje své další měsíce po nejhorším.

Trvalo dlouho než se vzpamatoval ze všeho a vrátil se domů do Ostravy. „Doktor mě z Ameriky vůbec nechtěl vůbec pustit do Česka, dokud mi nenašel specialistu, který by se o mě staral. Vypiplal si mě z nejhoršího a chtěl mít jistotu, že ten boj opravdu vyhrajeme. Moc si vážím jeho pomoci a přístupu,“ říká.

Zhruba rok a půl po všem začal přemýšlet o návratu k lednímu hokeji: „Dva faktory mě donutily: prvním byl můj tatínek a druhým můj kamarád Petr Fabián, bývalý hokejista Vítkovic. On mě znal jako dříče, když mě viděl po návratu, tak mi řekl: ‚Ty jsi pes a ty vyjedeš na led.‘ Já mu řekl, že se zbláznil. Do toho můj otec: ‚Jestli obuješ brusle, tak ti zlomím nohy.‘ Tatínek si myslel, že jsem to měl z nadměrné dřiny z hokeje. To mě vyburcovalo. Já to chtěl dokázat, bylo mi dvacet sedm let a teď svého otce zpětně chápu, logicky měl strach. Ale já si šel za svým – za comebackem.“

Návrat do NHL?

Nejprve trénoval doma. „Koupil jsem si dvoukilogramové činky a začal jsem od nuly. Šestkrát jsem ji zvedl a spadla mi – nešlo to více. Trvalo to dalších tři čtvrtě roku, než jsem se do toho aspoň trochu dostal, mezitím se mi obnovily smyslové buňky, začalo mi chutnat a řekl jsem si, že se pokusím vrátit.“

A tak se také stalo! „Vítkovice tenkrát trénoval pan Vůjtek, tak jsem se ho zeptal, zda mohu jít na led. Ubezpečil jsem jej, že mohu, chtěl jsem to zkusit, lidem jsem chtěl dokázat, že se to dá. Že to je obrovský příběh a že má skončit návratem do hokeje,“ vypráví nadšeně.

První zápasy odehrál v Sareze Ostrava, v sezoně 1998/1999 opět vyjel v dresu extraligových Vítkovic. „A vyhrál jsem kanadské bodování týmu mezi obránci. Sezonu jsem dojel a měl jsem dohodnuté, že by mě Anaheim mohl pozvat do kempu, ale to bych musel jít na krev a dřít jako mezek. Už mi ale chyběla vůle. Venku třeba pršelo, já měl jít běhat a vykašlal jsem se na to… Já už tomu prostě nedával všechno, nemakal jsem tak, abych šel přes hranu jako v mládí. Nevyčítám si to, ale kdybych se kousnul, tak, věřím, bych se vrátil i do NHL,“ prohlašuje Miloš Holaň.

Ostravský dres oblékl ve 33 utkáních, v další sezoně působil v Třinci a v německém Freiburgu. Všude jako amatér. „Nesměl jsem hrát jako profesionální hráč poté, co mě pojišťovna vyplatila a brát peníze,“ poznamenává a s radostí navazuje: „Nyní jsem zdravý, žiju bez jediného prášku, jen musím jezdit na pravidelné kontroly. U ledního hokeje jsem zůstal, byť v trochu jiné roli, která mě také naplňuje.“

Každoročně nyní odlétá do Ameriky na kontrolu. „Vracím se tam s uvědoměním, že mi zachránili život. Vycestuji tam na přelomu dubna a května, kdy mají slavnost a sházejí se všichni vyléčení, jezdí tam pět až sedm tisíc lidí, každý má odznak s nápisem „City of Hope“ a počet let od transplantace. Pamatuji si, že jsem ležel na pokoji na klinice v Pasadeně a lidé chodili okolo a z okna jsem brečel, že chci to mít také za sebou. Nakonec jsem v nemocnici strávil osm měsíců,“ povídá.

Faktu, že Dynamo již pošesté podporuje darování krve, si dle svých slov ohromně váží.  „Pro mě to je něco fantastického. Já osobně darovat jít nemohu, vážím si všech lidí, kteří toto podstoupí, aby druhému pomohli. Už tenkrát existovala dárcovství na mezinárodní bázi a já mohl přežít. Takových lidí, co podstoupí takovou zkoušku a pomohou, si moc vážím. Nejhorší je vidět mladé děti trpět takovou nemocí, mám pak radost, když čtu, že se někdo s pomocí jiných vyléčil. Je to důkaz, že dobří lidé jsou stále mezi námi,“ dodává.

Twitter
Facebook

Generální partner

ČSOB Pojišťovna

Hlavní partner arény

Tipsport arena

Partneři

Město Pardubice
Chládek a Tintěra
go4games
Lumius
Westminster Unternehmensgruppe
Autocentrum Barth
Léčebné lázně Bohdaneč
Střída Sport
Reklamní banner
KAS
 
Autocentrum BARTH
Autocentrum BARTH
Fanshop Dynana Pardubice
Autocentrum BARTH
Autocentrum BARTH

Partneři mládežnického hokeje

RENOMIA
Edera

Chcete být vidět?

Banner sponzoři