23.05.2013
Jan Hrabal

Ján Lašák: Projekt partnerské školy vidím jako výhodný

PARDUBICE — Pamatujete na oslavy mistrovského titulu v roce 2005? Brankář Pardubic Ján Lašák vzal svého malého syna přímo do poháru a jezdil s ním po aréně. A teď přítomnost: malý Ján Lašák hraje za Pardubice a v září půjde do šesté třídy. Projekt nové partnerské školy jeho otec vítá.

Ján Lašák v Pardubicích
Sezony Zápasy Minuty Zásahy Střely Průměr Úspěšnost
5 253 14 964 8006 8627 2,49 92,80 %

„Byl jsem překvapený, že v Pardubicích není hokejová škola. Kluci by měli spolu chodit do třídy, já mám ostatně na takovou ‚základku‘ nejkrásnější vzpomínky. Tohle by mělo být i v Pardubicích. Vím, že se rodí projekt partnerské školy, určitě to přinese i komplikace, ale stojí za to do toho jít,“ říká Ján Lašák.

„V ruském Chabarovsku škola intenzivně spolupracovala s hokejovým klubem, děti nosily každý den papír trenérovi, kde byly známky a jak se žák chová. A pokud tam bylo něco špatného, tak si to trenér vyřídil, třeba dvacet koleček a další. Žák dostal jasnou podmínku, co musí splnit, aby mohl hrát zápas. Taková motivace funguje. Dejme dětem trochu prostoru a zodpovědnosti, vrátí se to v dobrém,“ pokračuje expardubický brankář.

Škola v Pardubicích by měla být smíšená. Co vy na to?
„My jsme ve Zvolenu byli v jedné třídě, toto mě trošku překvapilo, ale vůbec to nevidím jako překážku. Každý ročník chodí letos jinak, je spousta odkladů, možná to bude i lepší. Důležité je, aby klub a škola skloubily rozvrh s tréninky, pak to bude fungovat. Půlka třídy půjde na stadion, druhá bude mít třeba tělesnou a hudební výchovu a tu si hokejisté mohou po obědě nahradit. Bude-li to promakané i takto rozvrhově, přinese to jen pozitiva. Nejde ale, aby dítě šlo ráno do školy, pak na trénink a po něm třeba o půl druhé odpoledne zpátky do školy. Musí to být propracované na vysoké úrovni, pak je správným krokem syna přihlásit.“

Na nové školy získají děti nové zkušenosti, oťukají se…

Je již přihlášen?
„Ještě ne, musíme vyplnit přihlášku. Bavil jsem se o tom s pár rodiči, i když pro nás je to trochu jednodušší, neboť syn chodil do školy v Americe, Finsku i Rusku. Pro jiné rodiče je problém s přehlášením dítěte a změnou kolektivu, což chápu. Ale není to vždy na škodu a může to pomoci, já to tak u svého syna vidím – oťuká, pozná nové lidi a dá mu to něco do sebe. Chápu ostatní rodiče, my se na toto s manželkou díváme z tohoto nadhledu. Pro nás je tato volba jednodušší.“

Takže váš syn bude chodit na Základní školu Bratranců Veverkových…
„Počítáme s tím. Já asi budu chytat jinde a už nebudu rodinu brát s sebou. Budu ve svém novém působišti sám, takto jsme se s manželkou rozhodli.“

Jak jste to měl vy ve Zvolenu… Byli jste tak trochu lumpové?
„My jsme byli dobrá třída, ale rok po mně byl Martin Bartek a ti byli hodně živí… Byli těžce zvladatelní, ale podívejte se: Martin je slušný člověk, další kluky potkávám a vyrostli z nich parádní lidé. Teď se už všemu smějeme… My jsme byli hodnější, s námi nebyly takové problémy. Jasně, dostávali jsme poznámky, šli jsme na zahradu krást jablka, ale to dělá přece každý – k tomu nemusíte chodit do ‚hokejovky‘, to je všude.“

Ján Lašák se synem

Rodiče se ale bojí, aby děti nezvlčely…
„S tím souhlasím, obavy jsou oprávněné. Je třeba to vyzkoušet. Ano, může se to stát, ale nebudeme přece děti jen vodit za ručičku, každý musí mít nějakou zodpovědnost. Můj syn půjde do šesté třídy, bude-li divoký, tak trenér má pravomoc si to s ním vyřešit. Nechci, aby ho mlátil, ale má i výchovnou úlohu, aby se vše spravilo.“

Klub by se přitom měl postarat o to, že děti dovede ze školy nebo do školy. Jak jste to měli vy?
„Předně bych rád řekl, že byla jiná doba. My jsme to měli ze školy na stadion čtyři kilometry. To bylo velmi daleko. Chodili jsme i přes řeku, abychom to měli kratší, i po kolena ve vodě. Kdyby to rodiče věděli, tak by se zbláznili, ale jak říkám: teď je jiná doba… Na druhou stranu nyní jezdí více aut, tak je pochopitelné, že trenéři budou děti vodit.“

Jak jste spokojen s tím, jak se pardubický klub stará o vašeho syna?
„Člověk musí mít vždycky výhrady a připomínky, jinak to ani nejde. Vždy se něco najde, celkově jsem ale spokojen, i když ideální vše nikdy není.“

Naše mládí? Byla jiná doba

Prošel jste spoustou klubů – srovnejte podmínky pro mládež v Pardubicích a jinde…
„Tak třeba v Chabarovsku končily děti o půl dvanácté ve škole a autobus je odvezl na trénink, po něm je vzal zpátky do školy, kde následoval rozchod. Nefunguje to tam tak, že se děti rozvážejí jako u nás. Děti tam jsou soběstačné a od čtvrté páté třídy chodí samy. Funguje to tam jako u nás kdysi. Mě také nevozili rodiče do školy, sestra mě sebrala a párkrát odvedla, pak jsem chodil sám.“

A co Amerika?
„Tam je to do šestnácti let amatérské. V zámoří je systém jiný, nedá se to srovnávat. Až na střední škole se děti rozvíjí, do té doby je to pro děti spíše kroužek.“

Jak to vypadá ve Zvolenu?
„Tam funguje stávající systém s hokejovou školou, tu akorát přehodili, nová má lepší zázemí a tělocvičnu. Je mimo centrum, děti vozí na tréninky autobus.“

Tak mě tak napadá, co kdyby se střetli třeba osmáci Zvolena a Pardubic v hokejovém utkání?
„Je to těžko srovnatelné, nevím… Předloni byl některý z ročníků na turnaji v České republice a zvolenské děti vyhrály. Rád bych to srovnal, ale nevím…“

Když se vrátíme k začátku našeho rozhovoru – projekt partnerské školy tedy podporujete?
„Vím, že na začátku tam bude pár nedodělků, inu jsme první ročník. Pokud to klub a škola vychytají a bude to dokonalé, že dětem nebudou chybět hodiny a vše bude navazovat tak, že třeba češtinu nebudou mít sedmou hodinu, rozvrh bude vyvážený, aby děti nebyly unavené, tak to bude fungovat. Musíme doufat, že škola bude pro děti kvalitní, nepřijdou o žádné výlety, lyžařské kurzy a další aktivity, které fungují na jiných školách a slouží k jejich rozvoji. Klub se tímto projektem svým způsobem zavazuje, nebojím se jej, ač nás čekají porodní bolesti, se kterými počítám. Až se vše zaběhne, děti budou ve dvě ve tři doma, v klidu se naučí a budou mít i čas na ostatní zájmy a koníčky, protože budou mít i po tréninku. Rodiče mohou trávit s dětmi více času, učit se spolu… Přijde mi to výhodné.“