Andrea zpovídá: Jan Bulis

S hokejem jste začal v Pardubicích, ale již v šestnácti letech jste vycestoval do Kanady. Jaké to tehdy bylo?
„Lehké to nebylo právě z důvodu, že jsem letěl už v šestnácti letech úplně sám. V Britské Kolumbii jsem skončil proto, že v tento rok byl veliký návrat Evropanů do vyšších soutěží, takže jsem šel o trochu níž do Kelowny, pak jsem zamířil do evropského draftu a pokračoval v Barrie. Začátky jsou vždycky tvrdé, ale mně pomohly v angličtině, byl jsem zde úplně sám bez Čechů. Konec byl ale dobrý.“

Co na váš odchod říkali vaši rodiče?
„Názorů bylo více, ale vyhrál otcův, ať jdu. I právě kvůli angličtině, kdyby to náhodou nedopadlo. Tehdy neumělo anglicky tolik lidí jako já. Maminka se samozřejmě zdráhala, ale vyhrál otec.“

Stačily vám znalosti ze školy?
„Anglicky jsem se učil čtyři roky a když jsem tam přišel, tak jsem skoro vůbec nerozuměl. Mohl jsem si leda něco přečíst. Nejlepší pro mě bylo, že jsem neměl okolo sebe žádného Čecha, musel jsem se tedy postarat sám. Za dva tři měsíce už rozumíte skoro všemu, občas je potřeba ze sebe udělat, jak se říká, blbce, aby se přiučil. Je lepší se víckrát zeptat a nesmát se všemu.“

Vraťme se zpátky do Pardubic, kterým jste v roce 2005 pomohl k zisku mistrovského titulu. Jaké to tehdy bylo?
„Začátek sezony nebyl dobrý, když jsme sem přišli. V pěti zápasech jsme nevyhráli, ale pak jsme se dali dohromady a rozjelo se to. My jsme pak slavili skoro celou sezonu, vše skončilo dobrým koncem. Celý rok byl výborný – moc jsme si ho užili. Vzpomínáme na něj jen v dobrém.“

Zabydlel jste se i v české reprezentace, máte například bronzovou medaili z olympijského Turína…
„Abych pravdu řekl, byl jsem tehdy překvapený. Do té doby jsem nestihl za seniorskou reprezentaci ani jeden zápas a rovnou jsem jel na olympiádu. Velký dík patří panu Hadamczikovi, nakonec jsme získali bronz, což považuji za úspěch.“

Poté jste získal stříbro na mistrovství světa v Rize…
„Pamatuji si, že když jsme odlétali, tak fanoušci nám moc nevěřili, protože jsme měli jen pár hráčů z NHL. Nakonec se výsledek podařil. Sice jsme prolezli základní skupinou jen tak tak. Pak nám to šlo – přehráli jsme Rusko i Finsko a najednou jsme hráli finále proti Švédsku. Byla to pro mě hodně dlouhá sezona, zpětně musím přiznat, že mě pan Hadamczik musel hodně přemlouvat, ale když mě vzal na olympiádu, nemohl jsem mu říci ne. Bylo to dohromady asi sto zápasů.“

Hrál jste pět sezon v Montrealu. Jaké to zde bylo?
„Ve všech kanadských klubech je veliký tlak na hráče a když se nedaří, tak vás propírají v novinách na osmi stránkách. Když to jde, tak jste za bohy. Člověk si musí neustále věřit a když to moc nejde, neposlouchat kritiku a jít do všeho na sto procent. Město je úžasné, hokej miluje a ať se vyhrává, nebo prohráváme, chodí na každé utkání přes dvacet tisíc diváků. Je tam plno podobně jako v Pardubicích.“

Díky otci jsem to někam dotáhl

Jak velkým šokem pro vás byl odchod do Ruska?
„Docela dost! V Montrealu jsem měl pěkný baráček, ve Vancouveru jsem bydlel v hezkém bytě u zálivu. Když jsem přišel do Mitišči, tak jsem vyfasoval byt jedna plus jedna v osmnáctipatrovém panelovém domě na sídlišti. To byla veliká změna. Ale když někde chcete hrát a za něčím si jdete, tak si zvyknete. Byli tam se mnou spoluhráči ze Švédska nebo Finska, ti si pozvali manželky a ty prohlásily, že už tam jezdit nebudou. Ta moje to obrečela rok dva, pak si zvykla, ale mezitím jsem se přestěhoval. Hokejově to byla taky veliká změna, šel jsem z menšího kluziště na větší, takže to bylo více o bruslení a fyzičce. Musel jsem si zvykat.“

Kde se vám hrálo lépe?
„Právě z důvodu většího kluziště mě to začalo bavit víc v Rusku, na všechno jsem měl více času a když hrajete první nebo druhou lajnu s výbornými spoluhráči, tak si to užíváte.“

V Rusku jste hrál až do roku 2015, poté jste ukončil profesionální kariéru. Proč?
„Poslední rok v Čeljabinsku se změnili trenéři, vedl mě finský trenér Karri Kivi, který do té doby trénoval pouze juniory. Bylo nás tam dost zkušených hráčů a učil nás prý nový hokej, chtěl nás přebudovat. To nešlo, lezlo mi to na nervy a ač ho po třech měsících vyhodili, tak už celá sezona nebyla ta pravá. Hrál jsem navíc se zraněným kolenem, přestal jsem mít chuť k hokeji, přestal mě bavit. Takový ten syndrom vyhoření… Měl jsem návrhy i od Dynama, poděkoval jsem za ně a odpověděl, že když dostanu chuť do hokeje, tak budu hrát jedině v Pardubicích, ale to zatím nepřišlo.“

Neříkal jste si, co bude dál?
„Spousta hráčů říká, že najednou máte na všechno moře času, že až není co dělat. Ale zároveň se z nich stávají profesionální taxikáři, protože vozí děti do škol a tréninky. Přesně tohle dělám já. Sem tam při volném času si zajdu do kina nebo na večeři.“

Fotka zveřejněná uživatelem @hctraktor_official, Zář 12, 2014 v 10:05 PDT

Máte dvě děti, je trávení volného času s nimi vaší hlavní náplní?
„Ale ano, je to tak! Dcera hraje tenis, syn hokej. Jsme na stadionu, nebo na kurtech.“

Nosíval jste číslo 38. Proč zrovna toto?
„Neváže se k tomuto číslu žádný příběh, jen první čtyři roky jsem hrál s osmičkou a byl jsem často zraněný. Tak jsem vycítil, že je čas na změnu, po třech sezonách jsem ji ve Washingtonu vyměnil za osmatřicítku a už mi zůstala. Líbí se mi designově, že na dresu hezky vypadá, žádný hlubší příběh v něm není.“

Váš otec František hrál také hokej. Byl on hlavní inspirací ve vašem mládí?
„Určitě ano, ono tehdy ani nešlo dělat nic jiného. Hrával jsem ještě fotbal, dříve to tak šlo, že jsem v létě kopal do balonu a v zimě byl na ledě. Pak jsem se musel ve třinácti letech rozhodnout a zvolil jsem lední hokej. Od školky jsem chodil neustále bruslit a trénovat, byla to dřina. Hlavně díky němu jsem to někam dotáhl…“

Jaká máte přání do nového roku?
„Hlavně ať jsou všichni zdraví a ať se začne Pardubicím dařit!“